Předpověď na víkend byla víc než geniální, takže ve čtvrtek večer padlo rychlé rozhodnutí „někam vyrazit". A jelikož jsme byli letos s manželkou z různých důvodů nuceni zrušit obě dovolené (Nízké Tatry, Hostýnské vrchy) a celé léto se nikam nedostali, těšili jsme se ven jak děcko na dudlík.

Východní Čechy jsou pro nás (s výjimkou parádních Toulovcových maštalí) zatím velkou neznámou, takže jsme se rozhodli zamířit právě tam – konkrétně do Železných hor v okolí Třemošnice a přehrady Seč. V pátek po obědě frčíme prázdným rychlíkem z Brna do Čáslavi a odtud místní lokálkou do Třemošnice.

Viděl a zažil jsem už pár „úsměvných“ lokálních mini-tratí, ale ta z Čáslavi do Třemošnice patří v mém žebříčku k nejkouzelnějším. Jediný vagónek s kabinou pro mašinfíru vpředu i vzadu, velmi (ale VELMI!) bodrý průvodčí vyřvávající co chvíli názvy blížících se zastávek a vtipkující s cestujícími včetně psů, vlak řítící se krajinou ohromující rychlostí umírajícího hlemýždě, zastavení lokálky a přechod „fíry“ na druhou stranu vlaku do druhé řídicí kabiny kvůli změně směru jízdy (tzv. úvraťová trať), zastavení vlaku a ruční přehazování vekslu (výhybky), všechny zastávky pouze na znamení a to ještě takové zastávky, kdy to vlak zapíchne uprostřed polí u nějaké plané jabloně a dědinku, po níž se „stanice“ jmenuje, tušíte někde na obzoru za pěti kilometry obilných lánů atd. No prostě bomba bombastická! :o))) Pokud jste milovníky tohoto druhu romantiky, pak si tuhle železniční trať nenechte ujít.

Chvilku nám trvá než se vymotáme z Třemošnice, ale pak už v krásném podvečerním slunci procházíme smíšenými lesy s převažujícími majestátními buky a po pár kilometrech scházíme k dvojici rybníků Dolní a Horní Peklo. U druhého ze jmenovaných se nachází malinký kempík – místo našeho dnešního noclehu. Lidí je tam málo, hospůdka taková „nic-moc-oidní“, ale stejně dáváme pár piv a pak už jen nádherná teplá letní noc pod širákem u rybníka.

Ráno se chvilku procházím po břehu s foťákem, pak nasnídat, nějaká ta hygiena, sbalit a pokračujeme. Dopoledním cílem je zřícenina hradu Lichnice, kam taky po nějakých dvou hoďkách docházíme. Bohužel zjišťujeme, že otevírací doba začíná až v 10.00 hod. a jelikož je teprve půl, budeme muset počkat. Nicméně po chvilce vidíme cestičku kolem zamčené brány, která patrně vede nahoru ke zřícenině. Zkoušíme to a po pár desítkách metrů se před námi zjevuje Lichnice v celé své kráse. Nikde ani živáčka, světlo taky ještě jakž takž ujde, takže fotím jak o život. Po půl hoďce se zjevuje pohodová kastelánka, která nás jenom poprosí o zaplacení vstupného (20 Kč/osoba), ale jinak neřekne na náš drobný „prohřešek“ ani slovo. Asi to tam bude normální, takže pokud byste na Lichnici někdy zamířili (vřele doporučuji!) a bylo zavřeno, zkuste v klidu bránu obejít a počkat na „pověřeného pracovníka“ až nahoře.

Po prohlídce se ještě zastavujeme o pár set metrů dál na pěkné vyhlídce Dívčí skok se zajímavou pověstí o kruté princezně Miladě z hradu Lichnice. Ta si prý vymínila, že její nápadníci se musí s koněm třikrát otočit na kluzkém vrcholu skály. Rytíři padali dolů do rokle jak na běžícím pásu a vyzrál na ni až ten, který si dal koně okovat diamantovými podkovami. Po splnění úkolu Miladu, coby pomstu za její krutost, zastřelil kuší. Tož tak na tom světě :o)

Z vyhlídky scházíme do Lovětínské rokle, což je celkem zajímavý zářez do krajiny, který tady vytvořil Lovětínský potok. Místo je Lesy ČR ponecháno napospas přirozenému koloběhu a tato přírodní památka tak získává docela dobrý pralesoidní nádech. Pokud se tam vydáte, tak si dovolím doporučit pevné, nejlépe kotníkové, boty. V nějakých sandálkách si při neustálém poskakování po mokrých a kluzkých kamenech a padlých kmenech stromů koledujete o epesní výron kotníku či něco podobného.

Krátkou zastávku v Třemošnici využíváme samozřejmě k naplnění našich kručících žaludků. Hotel (ehm… hotel… no, je to na tom baráku napsaný) u silnice sice vypadá (a je cítit) jako nefalšovaná „čtyřka bez obsluhy v roce 1985“, ale na zahrádce za hospodou sedí celkem dost lidí a jídla před nimi vypadají normálně, takže sedáme taky. A byli jsme příjemně překvapeni. Rychlý a šikovný číšník kmitá seč může a dřív se dočkáte sněhu na povrchu supernovy než byste tady byli chvilku bez pití. Dávám si kus vepříka s hlívou a bramboráčky a bylo to velmi ucházející. Snad jen ty bramboráky by nebylo od věci po dosmažení nechat trošku okapat na ubrousku nebo papírové utěrce. Slovy pana Pratchetta „když jsem bramboráčky nadzvedl a podíval se pod ně, několik loužiček oleje mi pohled oplatilo. Kuchař určitě někdy slyšel o nutričních tabulkách, ale nesouhlasil s nimi.“ :o)))

Z Třemošnice šlapeme po červené po okraji lesa tzv. Kaňkových hor s občasnými výhledy do okolní ploché krajiny, sem tam zahlédneme krásné bedly (fotit houby širokáčem 12-24 mm je teda oříšek :o)), za plotem velké usedlosti se na pastvinách popásají koně, krávy, ovce, … pohoda. Ta malinko končí, když zjišťujeme, že dvě ovečky (z nich jedna pěkně rohatá) nestojí za plotem, ale přesně uprostřed cesty, kterou míníme pokračovat :o) Nakonec se situace vyřeší a ovce nás obíhají zpět ke svým družkám. Možná se nás bály víc než my těch zatraceně špičatých rohů :o)

Pokračujeme dál po červené přes zaniklou osadu Javorka a ne moc pěknými (aspoň pro nás) smíšenými a netykavkou velmi zaplevelenými lesy pomalu scházíme k přehradě Seč. Na začátku obří chatové osady si s námi ještě Klub českých turistů a jejich „malíři značek“ zahrají povedenou hru „Zkus se dostat po žluté do kempu Pláž“, takže poslední dva kiláky nám trvají skoro hodinu. Grrr…

V kempu testujeme, která že to hospůdka bude mít tu čest hasit naši obrovskou žízeň a nakonec zůstáváme na terase hned u brány. Oddychujeme a pak až skoro do půlnoci prndáme u piva, vína, tlačenky, utopenců, … Noc je opět nádherně teplá a díky těm „pár“ Gambáčům, co mám v sobě, je mně celkem ukradená i „bájo diskoška“, která chrlí do noci Kabáty, Landy a další nesporné milníky naší špičkové hudební alternativy. Naštěstí fakt usínám hned po zalehnutí do spacáku :o)

V neděli ráno pokračujeme podél vody až na hráz Sečské přehrady a dál po modré podél moc hezké říčky Chrudimky, která vytéká z přehrady. Cesta vede konečně krásným smrkovým lesem s palouky mechu, kolem skalky a kameny, občas vás značka vyvede až na hřeben nad řekou a otevřou se výhledy… pohoda. Docházíme až do Bojanova a tam se bohužel pohoda mění na „malinko“ stresovou situaci. Zjišťujeme, že jsme si špatně zjistili autobusové spojení a autobus do Pardubic sice jede z Bojanova, ale přesněji řečeno z Bojanova-Hrbokova, což je dědina sedm kiláků daleko a to rozhodně už pěšky nestíháme. Je neděle poledne, vesnice úplně mrtvá, nikde ani noha, jediný jiný autobus jede až někdy v pět kamsi do Chrudimi… co teď? V zoufalství už přemýšlíme, komu z příbuzných či známých zavoláme a přesvědčíme ho, že neděle odpoledne je parádní čas na autovýlet do východních Čech, ale přecejen naděje umírá poslední a tak zkouším stopovat. Ehm… stopovat… ona tam teda za 20 minut projela až tři auta, ale osud tomu chtěl, že ve čtvrtém seděla sympatická mladá dvojice, která nás do toho zatracenýho Hrbokova hodila, i když tam původně vůbec neměla namířeno! Díky vám, dobří lidé, ať jsou vaše datlovníky navždy obsypány plody a váš velbloud nikdy nepocítí žízeň!

Co závěrem? CHKO Železné hory jsme navštívili poprvé a upřímně řečeno, nic nás tam už asi moc nepotáhne znovu. Lichnice je parádní, ale co se krajiny týče, tak máme asi náročnější představy na krásy přírody. Což neznamená, že jinému by se tam nemohlo líbit. Každému holt vyhovuje něco jiného a my to příště zkusíme zase jinam… Ale hlavně že jsme vypadli na víkend ven, bylo to moc fajn...

PS: Celou fotosérii z výletu najdete ZDE nebo si klikněte na jakýkoliv snímek výše. Na pláži u Seče jsem si ještě cvaknul pár snímků vertikálně na spojovačku a výsledné panorama najdete buď v příslušné sekci fotogalerie nebo si klikněte na tento náhled...

Tag: cestování, foto, fotosérie, panorama

Po jednoroční pauze jsme opět navázali na tradici velikonoční chaty nedaleko Třebíče-Boroviny. Počasí vyšlo excelentně, zagrilovalo se... pohoda. A dokonce jsme v sobotním prosluněném ránu vyrazili i na první jarní minivýlet k pěknému rybníku s kouzelným jménem Zámiš (Loc: 49°13'59.584"N, 15°51'45.098"E). Pár fotek ze svítání v lese a od zmíněného rybníka můžete omrknout v této galerii.

Tag: foto, fotosérie, cestování

Poslední říjnovou sobotu se na návsi v Babicích u Rosic konala veřejná zabijačka a jelikož to máme od nás kousek, bylo hezky a masožraví jsme oba s Ájou jak vlci, tak proč se neprojít :o) Na akci jsme bohužel z časových důvodů mohli zůstat jen poměrně krátkou dobu, takže fotograficky zdokumentovanou mám jen úvodní část, což znamená spaření a škrábání štětin, oddělení a naporcování hlavy, zavěšení na trojnožku, vyvržení vnitřností a rozpůlení těla čuníka. Pak už jsme bohuželi museli mazat, ale i tak na to budeme rádi vzpomínat. Pan řezník byl mistr svého řemesla a byla radost se dívat, jak mu jde práce od ruky a s jakou chutí ji dělá.

Škoda, že u stánků, kde se prodávaly vepřové dobroty z několika pašíků poražených den předem, byly takové fronty, že bychom tam stáli snad ještě teď. Takže domů jsme dorazili sice bez výslužky, zato přesvědčeni o pravdivosti a nádheře legendární věty pana Hanzlíka ze Slavností sněženek: „...když se pan farář ptal, jaké jsou největší katolické svátky, tak sem řek, když je zabité prase.“

V doprovodné fotosérii najdete skoro šedesát snímků, stačí kliknout ZDE nebo na náhledovou fotku výše nebo se projít do sekce Série v mojí fotogalerii. Přemýšlel jsem o barevnosti fotek... barevnou klasiku jsem zavrhl jako nudnou, v černobílé škále nevynikly zajímavé barvy zabijačky (krev apod.), takže jsem se nakonec uchýlil k jakémusi retro-tónu. Může se vám to nelíbit, můžete s tím i nesouhlasit, ale to je v podstatě tak všechno, co s tím můžete dělat :o)

A malá douška na závěr: Pokud jste přecitlivělý městský jedinec, jehož jediné setkání s přírodou a rurální živočišností spočívá v tom, že jste kdysi srazil svým Volvem ovci, případně si myslíte, že vepřové řízky rostou v Tesku rovnou z mrazáku a není kvůli nim potřeba nic zabíjet anebo jste stoupencem bezmasé stravy a zabíjení zvířat pro maso se vám protiví z principu, pak prosím do odkazované fotogalerie raději nevstupujte.

Tag: foto, fotosérie

Na státní svátek v pondělí 28. října jsme si s Ájou udělali po čertech romantické ráno :o) Vstávali jsme za tmy, narychlo polkli nějakou snídani a frčeli do Mohelna, pokochat se východem slunce nad hadcovou stepí. Zima teda byla po ránu nečekaná a poprvé mně letos mrzly prsty na foťáku, ale byla to paráda! Nikde ani živáčka, obloha jak vymetená, v údolí Jihlavky pod náma se válely chuchvalce ranních mlh... první paprsky nasvěcovaly chladicí věže Jaderné elektrárny Dukovany... prostě romantika jako hrom :o)))

Kdybyste měl někdo zájem si s náma aspoň přeneseně ono ráno prožít, tak je vám k dispozici menší fotosérie. Snad se mně tu atmosféru alespoň částečně podařilo zachytit...

Pro zobrazení fotosérie klikni na náhled

Tag: foto, fotosérie, cestování

O příspěvek níže se zmiňuji o našem výletu do Javorníků. Jak píši, počasí nebylo focení moc nakloněno, ale aspoň jedno panoramátko jsem nakonec mezi Kohútkou a Vrančí nacvakal. Je to slepenec z pěti fotek snímaných na výšku a kdo má zájem, tak velkou verzi o délce 3500px najde buď v příslušné sekci fotogalerie nebo si může kliknout na následující náhled...

Tag: foto, panorama

Téměř na chlup přesně před rokem jsme si prošli část Javorníků ze slovenského Makova až po horský hotel Portáš (článek o tom tady). A když se předpověď počasí na právě uplynulý víkend jevila víc než pozitivní, padl nápad projít druhou část těchto kopců.

V pátek to balíme s Ájou oba v práci dřív a ve tři už sedíme v rychlíku na Hranice a Vsetín. Pak už jen chvilku lokálkou a vítá nás místo dnešního noclehu - obec Hovězí. Ubytováváme se u paní Babicové (mimochodem, můžeme vřele doporučit!) a jdem na nějaký to pivko… zahrát kostky… pokecat do hospody.

Ráno vstáváme celkem brzo, dáváme snídani a v 7,30 h už shlížíme na Hovězí z kopce nad dědinou s batohy na zádech. Bohužel je zataženo nízkou oblačností, nudné nebe, obrovský opar… takže foťák ani z báglu nevytahuji. Stoupáme po žluté cestou, kterou už jsem taky kdysi šel (článek o tomto výletu tady) a funíme si to přes sedlo Stříbrník, kopec Tanečnici až na vrchol Filka. Po zelené sestupujeme do údolíčka ke Zděchovu a šup zase pěkně nahoru na Radošov. Výhledy bohužel skoro žádný, pořád se jde lesem… a když už je sem tam něco vidět, tak kvůli oparu vůbec nemá cenu fotit.

V sedle Radošov se napojujeme na červenou turistickou, po které půjdeme dnes celý zbytek cesty. A celý tento zbytek cesty bohužel probíhá ve stejném duchu, jak naznačeno výše. Jdete jen a jen lesem, tu hezčím, tu škaredějším, výhledy takřka nulové… trošku nuda. Navíc se cesta pořád fest vlní nahoru a dolů a vy pořád jen slézáte z kopce nebo se do něj drápete. Pozor, mně nevadí se škrábat do kopců, ale myslím, že drtivá většina z nás to dělá proto, že odměnou je pak výhled, který bychom z pod kopce nikdy neviděli. Jenže když vyfuníte s jazykem na vestě na všechny ty Šerklavy, Butorky, Kýčery, Makyty a OBZVLÁŠŤ Krkostěny (!!!) a vidíte nahoře, s odpuštěním, stejný ho*no jako dole, protože stojíte uprostřed lesa, tak vás to po chvilce omrzí.

Od zmíněné Krkostěny už se jen tak ploužíme několik posledních kilometrů až na vrchol Kohútka, kde máme na chatě Javorka domluvený nocleh. Chtěli jsme spát opět na Portáši, ale měli bohužel z technických důvodů tento víkend zavřeno. Škoda, protože Portáš nemá tady na vršku Javorníků podle nás konkurenci. Chata Kohútka je předražená jako prase, Javorka je celkem v pohodě, ale potřebovala by rekonstrukci jako sůl a ostatních pár chaloupek okolo Kohútky rozhodně na Portáš nemá. A hlavně! Portáš stojí nádherně o samotě. Na Kohútce vás srazí auto nebo magor na mašině dřív než na Kolišti v Brně :o(

Dáváme sprchu, večeři, zas nějaký to tekutý občerstvení a poměrně brzo to balíme, protože jsme po těch 27 kilácích „nahoru-dolů“ celkem utahaní. Ráno dostáváme snídani, která byla v ceně (270 Kč/noc/osoba) a jelikož Ája jí vajíčka pouze na tvrdo, tak mně přenechává svoji porci a já tak začínám den DVOJITÝMI míchanými vajíčky se salámem, zeleninovou oblohou a chlebem. Ufff… :o)

Kolem půl deváté začínáme scházet do Nového Hrozenkova. Počasí se trošku umoudřilo (co se oparu týče) a sem tam je i něco vidět, takže dělám aspoň pár dokumentárních výcvaků. V Hrozenkově máme půl hoďky čas, tak dáváme kafčo a kofolu v Lidovém domě (pohodová hospoda) a pak už frčíme busem do Vsetína a vlakem přes Hranice a Brno k domovu…

Resumé: Jako relax od běžných starostí to byl pohodový víkend s krásným počasím (bohužel ne pro focení). Jako turistický zážitek rozhodně nic moc a tuhle část Javorníků moc doporučit nemůžu. Je to samozřejmě pouze můj názor a místní patrioti mě za něj asi nebudou mít rádi, ale nemůžu si pomoct. Já už sem podruhé rozhodně nezavítám…

FOTOGALERII Z VÝLETU NAJDETE ZDE

Tag: cestování, fotosérie

Na baráku by sice bylo o uplynulém víkendu co dělat, ale když jsem viděl předpověď počasí, tak bylo rozhodnuto ve vteřině – ženo, jedem ven! Během pátku se rychle naplánovalo kudy kam a v sobotu ráno už to s Ájou svištíme vlakem směr Nové Město na Moravě. V cíli jsme po desáté, dáváme ještě kafčo na nádru a jdem na to. Počasí je přesně podle předpovědi excelentní, teplota kolem 26 °C, mírný větřík, modré nebe s úžasnými krajinářskými mraky - prostě paráda!

Procházíme novoměstskou část Maršovice s velice pohlednou Maršovskou rychtou a konečně vycházíme do polí a luk. Krajina je tady naprosto úžasná, pastviny a louky se střídají s remízky a krásnými čistými jehličnatými lesy, žádný extrémní kopec, sem tam malá vesnička nebo pár chalup o samotě - nádhera. Pokud se chcete jen tak courat po polních cestách, polehávat po mezích, zobat maliny a borůvky a podobně si v klidu užívat letní pohodu, tak tenhle kraj berte jako jednu z možností...

V obci Studnice odbočujeme směrem na ves s kouzelným názvem Odranec. Pokecáme se stádem krav a přes krásný les si to štrádujeme dál. V Odranci chvilku kufrujeme, ale nakonec je správná značka nalezena a míříme po modré směrem k Bohdalci. Nad vesnicí dáváme ještě jednu z příjemných přestávek, kdy si jen tak ležíme ve stínu stromu v trávě na mezi, za zády nám šumí dozrávající obilí, slunce prosvítá mezi listy nad hlavou... neskutečná pohodička... léto jak má být...

Po mírném, ale táhlém kopečku přes louku stoupáme k Bohdalci, což je jedna z mnoha skal a skalek ukrytých v místních lesích a následně sestupujeme voňavými smrčinami do Sněžného. Dáváme oběd a já po dlouhé době zkouším ochutnat Bernarda. Ufff, sorry pane Bernard, ale můžete bojovat proti „europivu“ jak chcete a místo klasické pasterizace používat mikrofiltraci, ale moje chuťové buňky si nezískáte.

Ze Sněžného jsme podle plánu měli ještě mazat přes Devět skal až do Svratky, ale padá rozhodnutí na změnu s novým cílem dnešní cesty – kemp Milovy. Co se budeme honit, když si můžeme dělat, co chceme a nikdo nás přece do ničeho nenutí, no ne? Takže se v klídku couráme po červené mezi poli a loukami nad Sněžným a po malém lehárku s krásným výhledem do kraje, vyšlapáváme jeden z mála kopců směrem k Drátenické skále. Moc pěknej „šutrák“ uprostřed smrkového lesa, na kterém zrovna zkouší svůj um několik horolezců. Chvilku koukáme a pak už scházíme pomalu po zelené do kempu.

Kemp Milovy u Milovského rybníka je sice poměrně velký a rozlehlý, lidí je tu celkem dost, ale není to nic strašného, co by nám nějak extrémně vadilo. Takže si obcházíme rybník, vyhlížíme místo k dnešnímu přenocování a šup na terasu jedné z místních restaurací na pár zasloužených orosených odměn po celodenním šlapání :o) Kolem půlnoci sebou jdem plácnout jen tak pod širák na louku za posledním barákem a musím teda přiznat, že v noci pěkně klepu kosu. Ještěže na nás hned po východu pěkně svítí sluníčko, které nás trochu rozehřívá. Špetka ranní hygieny a jdem do kempu na ranní kávičku. Otevřeno má v tuhle brzkou hodinu akorát dřevěná bouda u recepce a řeknu vám, že takovou „dobrotu“ už jsme dlouho nepili! Tohle kafe by bylo schopno prorazit stěnu a způsobit cévní potíže i mrtvé lišce. Skoro celý je vylíváme, dělám pár fotek ranního rybníka a vydáváme se radši na cestu.

Sluníčko je dneska celej den za takovým divným oparem, takže na fotky krajinek to moc není. Ale na druhou stranu není aspoň takovej pařák a dobře se šlape. Jdem kousek po silnici směrem na Křižánky a následně odbočujeme do lesa a vycházíme kopec na Čtyři palice. Odtud scházíme lesem a přes louky do Březiny a přes kopec k Drašarově lípě a po silničce do Pusté Rybné. Tenhle kraj už dobře známe, protože jsme tady byli na jarním výletě v roce 2006, kdy jsme v dubnu hrubě podcenili možnost pozůstatků zimní sněhové nadílky a brodili se závějemi skoro po pás :o) Dodneška na to moc vzpomínáme a kdo má chuť může mrknout na fotogalerii z tohoto staršího výšlapu.

Takhle jsme dopadli u Pusté Rybné na jaře 2006 :o)

V Pusté Rybné do sebe hážem smažák a kofolu a pak ta svá napapaná bříška pěkně táhnem do kopce nad vesnicí :o) Znovu se kocháme pěknými výhledy na okolní zvlněnou krajinu a mezi políčky vycházíme až na Lucký vrch. Pokračujeme dále po červené a přes Přibylov a Sádek docházíme až do Poličky. Jsme tady celkem brzo, takže procházíme střed města a přilehlé uličky (hezké!) a pak sedáme se zmrzkou za městské hradby a přes Synský rybník pozorujeme právě probíhající mistrovství Evropy ve skate slalomu na protějším nábřeží. No a pak už jen lokálkou do Svitav, rychlíkem do Brna a osobákem do Rosic. Nádhernej víkend!!!

FOTOGALERII K TOMUTO ČLÁNKU NAJDETE ZDE!!!

PS: Na louce před výšlapem na Drátenickou skálu jsem nacvakal sedm fotek na výšku a spojil je do celkem pěkného panoramátka, které najdete buď v příslušné sekci fotogalerie nebo si je můžete zobrazit klikem na následující náhled.

Trasa našeho výletu je naznačena tečkovanou čarou.
Klikněte si na náhled pro větší velikost:

Tag: cestování, foto, fotosérie, panorama

V prvé řadě - byl to naprosto úžasný týden v neskutečně nádherné přírodě. Jestli něco Slovákům závidím, tak jsou to jejich hory, protože pro nás, nížinné krysy od Brna, je to prostě krajina jako sen. Pokud rádi couráte po kopcích a Malou Fatru jste ještě nenavštívili, rozhodně výletem do tohoto kraje neprohloupíte a můžu vám ho jen a jen doporučit. A jestli máte zájem, tak vám nyní nabízím pár řádků o tom, jak jsme tam ten týden prožili. V závěru článku pak najdete několik osobních poznatků, rad a tipů, které by se vám třeba při cestě po stopách Juraje Jánošíka mohli hodit.

Den prvý: Cestujeme, okukujeme...

Jako dopravní prostředek volíme „žluťáska“ od Student Agency z Brna do Žiliny. Sice už odjezd z Brna je zpožděn skoro o hodinu, ale nikam zvlášť nespěcháme a chápeme, že se může stát cokoliv. Pohodlí sedadel a vybavenost busu nám vše nahrazuje. Z dlouhého cestování autobusem nikdy nijak zvlášť nadšen nejsem, ale tady jsem usnul jak budulínek hned za Brnem a než se stačím rozkoukat, vystupujeme po cca čtyřech hoďkách v Žilině. Přesouváme se na nástupiště odkud to jezdí do Terchové, kde nám má jet asi za půl hodinky autobus přímo na místo pobytu. Chvilku před odjezdem přichází chlapík a láká lidi jedoucí do Terchové na cestu svým mikrobusem. Neváháme a jedeme... je to pohodlnější, levnější a rychlejší. Jen nevím, co na tento způsob přebírání zákazníků říká společnost SAD :o) Borec nás háže až skoro před penzion v Bielom Potoku (místní část Terchové), kde máme domluvené ubytování. Velký pokoj pro čtyři, kde budeme s manželkou sami dva, s vlastním WC a sprcháčem za €8,5/osoba/noc je víc než v pohodě, takže spokojeně vybalujeme a zabydlujeme se. Ještě skočit do nedalekého obchodu pro něco na snídaně a svačiny a vyrážíme se projít po Terchové. Upřímně - čekal jsem roztomilou vesničku plnou dřevěných chaloupek se spoustou služeb pro turisty, ale tak nějak jsem byl zklamán. A to nemluvím o nechutném a předraženém jídle, které jsme dostali v restauraci Kulturný dôm. Raději se přesunujeme do Hotelu Diery, který leží na kraji Bieleho Potoka a který nám byl doporučen. Moc hezky udělaná koliba, všechno ve dřevě, uprostřed velká „krbo-kamna“, ze kterých se line vůně grilovaného masa. Prndáme a popíjíme skoro do půlnoci, plánujeme nad mapou výlety a doufáme, že se rozjasní zakaboněné počasí.

Den druhý: Procházka na rozcvičení

Ráno je sice pořád dost zataženo, ale nechce se nám smrdět celý den na penzionu, takže dáváme do batůžku větrovky a deštníky a jdem se projít. Když po chvilce šplhání do kopce naproti penzionu vyleze na pár minut slunko a nasvítí tu kopcovitou krásu okolo, ani nemluvím a fotím jak o život. Stojíme na rozkvetlé podhorské louce, kolem ani živáčka, nedaleko se pasou ovce... naprostá bomba! Proplétáme se malými osadami a kolem jednotlivých chalup a užíváme si tu pohodičku. Boty a kalhoty máme sice durch z mokré vysoké trávy, ale to nám radost nekazí, však to uschne. Přes osadu Jánošíkovci, kde se narodil sám velký Juraj přecházíme přes kopec a tak nějak cestou necestou po ne zrovna pěkné silnici docházíme do Terchové. Zkoušíme s jídlem jinou restauraci (s „radostným“ názvem Šibenice), ale ani tady nejsme moc spokojeni. A jelikož je do večera času dost, jdeme se projít do oblíbených Jánošíkových dier. Jedná se o komplex tří úseků: Dolné diery, Horné diery a Tesná rizňa. Procházíme jenom spodní část a moc se nám tam líbí. Potok si tady prořezává cestu úzkým kaňonem, jdete přes různé kaskády a vodopádky, po žebřících a řetězech... moc hezké místo. Večer opět pár piv v kolibě a psychická příprava na první větší výšlap. V noci je nádherně jasno a tušíme, že se počasí umoudřilo.

Den třetí: Konečně na hřebeny!

Ráno busem do Vrátné a nahoru pěkně pohodlně moderní kabinkovou lanovkou - zas takoví šílenci, abysme se drápali do toho neskutečnýho kopce pěšky, nejsme :o) Vystupujeme a otevíráme nadšením huby dokořán. Konečně máme na dosah ruky tu nádheru, kterou jsme doposud obdivovali jen z fotek a pohlednic. Travnaté hřebeny s dechberoucími výhledy na všechny strany, kvetoucí horská květena, azurové nebe s krajinářskými mraky... co víc si přát?! A uzávěrka mé zrcadlovky zase dostává co proto :o) Máme čas, lidí je málo, takže jdem pomalinku a užíváme si tu parádu. Přecházíme vrchol Chleb a přes sedlo za Hromovým a sedlo v Stenách docházíme na Poludňový Grúň. Upřímně řečeno - vědět, co nás čeká, tak tam snad ani nejdem :o) Dělám si srandu, šli bychom, ale sestup z Poludňového Grúňa na chatu Grúň po sjezdovce je něco, co jsme fakt nečekali. Tak brutální kopec dolů jsem snad ještě v životě nesešel! Po pár metrech nás tak bolí lýtka, stehna a kolena, že si říkáme, že dolů se snad ani nemůžeme nikdy dostat. A všichni lidi okolo jsou na tom stejně, ne-li hůř. Někteří zoufalci zkouší jít chvílemi i pozadu, ale tenhle styl zavání tím, dostat se dolů k chatě rychleji, než by bylo zdrávo :o) Posledních asi sto metrů už se naštvu a chci to mít co nejdřív za sebou, takže traverzovitým kličkováním sbíhám poslední úsek poklusem. Dole jsem totálně vyřízenej, ale zmákl jsem to. Jdu k okýnku u chaty koupit pivko a manželce kofolu a jdu jí naproti... schází pěkných pár minut po mně a má toho taky až po krk. Sedáme k bufetu a dáváme polívku a klobásku. Mezitím nohy krááásně zatuhají, takže zvednout se a rozejít mně pomalu vhání slzy do očí :o) A to nás čeká hned další sestup po modré dolů do Štefanové. Tam dáváme odpočinek a poté pokračujeme v šíleném vedru po žluté přes kopec lesem a loukami až k bufetu Podžiar, kde se opět noříme do již navštívených dier a scházíme rovnou k milované a toužebně očekávané kolibě :o) Na penzion se vracíme jak „osleplí Bulhaři do vlasti“ a říkáme si, jestli jsme ten začátek dovolené krapínek nepřepálili.

Den čtvrtý: Znovu na hřebeny a úplně nejvýš

Ráno máme sice oba pocit, že už v životě neuděláme ani jeden normální krok, ale nakonec se přemůžeme a vyrážíme znovu busem přes Terchovou do Vrátné a znovu lanovkou nahoru. Od horní stanice ve Snilovském sedle tentokrát vyrážíme na druhou stranu než včera - na Velký Kriváň. Počasí je stále parádní, možná až moc. Člověk by čekal, že nahoře bude příjemně, ale jsou tady taková vedra, že i na hřebenech se to snad musí šplhat kolem poledního ke třicítce. Vycházíme na vrchol zmíněného nejvyššího kopce Malé Fatry (1709 m n.m.) a opět se kocháme neskutečnými výhledy. Jeli jsme nahoru hned první lanovkou v 8,30 h, takže je nás tady všehovšudy tak deset. Odpoledne a za pěkného počasí (nedejbože, když to bude navíc o víkendu) se tady přes davy lidí ani nepohnete :o( Dáváme pauzu, fotíme a po chvilce už si to štrádujeme směrem k vrcholu Pekelník a následně sestupujeme do sedla Bublen. Opět oddech a vzhůru na Malý Kriváň. Cesta je tady naprosto úžasná a vede po nádherném hřebeni, místy přes skály a skalky... Teplý vzduch stoupající vzhůru s sebou přináší tak intenzívní vůni květin kvetoucích na svazích pod námi, že je to jak u Channelů ve fabrice :o) Za zpěvu písní „V zorném poli studánečka“ a „Cikánský kotlet jsem já“ dorážíme na Malý Kriváň a dáváme poctivou pauzu - to vedro je fakt neskutečně úmorný. Stejnou cestou se potom pomalinku vracíme zpátky k lanovce, kde se proplétáme mezi hordami turistů mířících na Velký Kriváň. Brrr... skutečně doporučuji tam jít co nejdřív ráno (případně pak později večer). Tohle byla zatraceně krásná túra!!!

Den pátý: Sám na Malém Rozsutci

Máme toho po těch dvou dnech na hřebenech celkem dost, takže se celé dopoledne vyvalujeme v posteli a přemýšlíme, co s náma. Když nás hlad vyhání na oběd do oblíbeného Hotelu Diery, Ája se rozhoduje, že to dneska zabalí a dá si pauzu. Já neodolávám a plánuju si na odpoledne samostatný výstup na Malý Rozsutec. Batůžek s pitím a spol. si beru rovnou na oběd a po něm hned od hotelu Diery vyrážím již známou cestou kaňonem nahoru. První úsek jsme šli již dvakrát, takže se nezdržuji a mezi lidmi tady skoro probíhám. Za loukou u bufáče Podžiar se cesta opět vrací do lesa a to jsem již konečně v místech, kde jsme ještě nebyli. A jestli se nám Dolné diery líbily hodně, tak tady už jen slintám blahem. Lidi skoro žádní, vodopády a kaskády větší, žebříky strmější, stěny kaňonu kolmější - prostě paráda. Jen kdyby nebylo pořád to zdrcující vedro. I tady dole mezi skalami a u potůčku je to fakt hrozný. Co deset metrů si cákám vodu z potoka na obličej a hlavu a děsím se chvíle, kdy potok uhne od cesty. Po nějakých dvou, dvou a půl hodinách vycházím z lesa a otevírá se mně fascinující pohled na oba Rozsutce.



Sice jsem z vyšlapaného kopce a děsného horka dost vyřízenej, ale vrchol Malého Rozsutce mě láká s neodbytností požadavků daňového úřadu. Přecházím po nádherné louce se solitérními smrky a po chvíli stojím pod majestátní stěnou. Cestička se rozdvojuje a tak se ptám opodál svačící holčiny, kudy že to nahoru. Posílám mně dál do lesa po zelené, což se mně zdá trošku divné, ale jsem zde poprvé, vím kulový, tak se rozhodnu jí věřit. Po pár minutách chůze lesem a trošku nepříjemnou suťovitou cestičkou s kolmou stěnou Rozsutce nad hlavou mně to začíná být divné, ale šlapu dál. Po chvilce slyším nějaké hlasy, takže se ujišťuji, že jdu snad dobře. A skutečně - zelená značka se stáčí a míří takřka kolmo nahoru. Nadechuji se a jde se na věc. Ze začátku mezi stromy to ještě jde, i když je to hang strmej jako kráva, ale po chvilce začne jít cesta sutí a začíná nefalšované peklo. Suť ve sklonu snad 80 stupňů ujíždí brutálně pod nohama a párkrát mám na mále, když se na poslední chvíli zachytím za nějaký pevný kámen nebo kleč. Slunko do mě praží jak Héfaistovo kladivo a začínám podléhat trudomyslnosti. Potkávám pár lidí, kteří mě litují za cestu nahoru, kterou jsem si vybral a ptají se, proč jsem nešel druhou stranou po celkem pohodových řetězech. V tu chvíli bych snad té slečně dole sežral svačinu! :o) Za chvilku kecám s nějakou sestupující rodinkou, která mně říká totéž a navíc potvrdí, že jako já se tam splete spousta lidí. Šajze! A to mám ještě dost velkou kliku, když na poslední chvíli uhnu dvěma letícím kamenům o velikosti lidské pěsti, které nechtěně seslal do údolí kolem mé hlavy synáček z téhle rodiny asi 15 metrů nade mnou. Po několika dalších minutách boje ale vítězím nad horou i nad sebou a padám vysíleně nahoře do trávy. Vedle se fotí sympatický pár starších lidí a když se po chvilce dáváme do řeči, říkají mi to samé, co všichni (až na tu babiznu s paštikou dole!!! :o)) - mnohem lepší je výstup druhou stranou po řetězech. Po chvilce odcházejí a já zůstávám na celkem malinkém vrcholu Malého Rozsutce úplně sám. Slunko už začíná svítit aspoň trošku ze šikma (je po čtvrté hodině) a krásně nasvěcuje krajinu okolo. Naproti přes sedlo mně zdraví větší brácha kopce na kterém právě stojím - Velký Rozsutec a všude kolem kam až oko dohlédne se ukazují další a další kopce a hory. Je úplný ticho, já si sedám do stínu do trávy pod kleč a vychutnávám tu neskutečnou atmosféru. V takové chvíli je okamžitě veškerá dosavadní dřina zapomenuta a já nelituji ani jednoho ujitého metru, ani jedné protrápené vteřiny.



Dělám ještě pár vrcholových fotek a i když mám pak pokračovat znovu po zelené, která začíná pod tím suťoviskem, kterým jsem se sem vydrápal, rozhoduji se pro sestup druhou stranou. Jednak se mně do toho „brajglu“ už nechce a jednak si chci užít i ty tolik proklamované řetězy. Ukazují se opravdu jako pohodové a pokud se sem chystáte, vůbec se toho nebojte - tohle musí zmáknout i desetiletý špunt (pokud nemá nějaké extrémní závratě). Dole se dívám po „svačinářce“, ale má kliku - už je fuč :o) Znovu obcházím Malý Rozsutec po zelené těsně kolem skály a v místě, kde jsem předtím začal výstup, teď naopak zahajuji sestup lesem. Ještě se snažím poradit dvěma Polákům, ale snadné to není. To jejich š, šč, žč, chš, šš mně zní všechno nějak stejně a rozumím jim pěknej prd :o) Nakonec to ale nějak zmáknem, poradím jim kudy kam a mažu dál. Sestup je celkem náročnej, ale celou cestu až k hotelu Diery, která má podle mapy a rozcestníku trvat dvě hodiny zvládám za hoďku deset a to si ještě báječně zafotím v podvečerním slunci dole na loukách u osady Podrozsutec. Z koliby posílám manželce SMSku, že to její muž přežil a ať za mnou dojde :o) Teče ze mě jako z vola, hlavu mám rozžhavenou ze slunka jak sklenářskou pec a první pivo bych nejradši vylil na sebe než do sebe, ale stejně jsem šťastnej... těch pár minut nahoře za to všechno zatraceně stálo!

Den šestý: Pokus o Velký Rozsutec

Ája je po včerejším odpočinku odhodlaná dneska vylézt na „Velkej“ a já se samosebou přidávám. Už někdy v sedm ráno je takový vedro a vlhko, že se ani nedá dýchat, ale jdem na to. Stejnou cestou přes Diery, kterou jsem se drápal včera a kde Ája ještě nebyla vystupujeme do sedla Medzirosutce, kde se bohužel manželce dělá špatně a má celkem velký potíže s dýcháním, takže rušíme plán výstupu nahoru na Velký Rozsutec a pomalinku v klidu ho obcházíme. Modrá je ze začátku celkem hnusná a vede takovým fujtajblovým zapleveleným lesem, ale po nějaké době vychází na famózní horskou louku, která je samozřejmě v plném květu. Po levé ruce máme bohovský výhledy na okolní pohoří, před sebou vrchol Stoh a po pravé ruce námi nepokořeného krále místních hor. Obcházíme ho až do sedla Medziholie a já fotím spoustu „pohlednicovek“ s Rozsutcem, podhorskými loukami s roztroušenými stromy a modrým nebem. Ještě jeden pohled na Rozsutec přes rameno a vzhůru dolů lesem do Štefanové. Ale máš to u mě schovaný, Velkej Súťo... já se vrátím a dostanu tě!

Den sedmý: Na pivo pod Chleb

Už jsme oba celkem zmordovaní, takže na dnešek volíme něco oddychovějšího - malou okružní procházku po hřebenech. V noci se přehnala malá bouřka, ráno je trochu pod mrakem, ale vypadá to, že se to během dne protrhá. A navíc se nám na okolní hory naskytl zase jiný pohled, kdy se nízko ležící oblačnost válí v údolích mezi jednotlivými hřebeny... moc pěkný. Vyjíždíme zase lanovkou nahoru do Snilovského sedla a dáváme se doleva po červené na již navštívený Chleb. Mraky se válí pod námi i nad námi a vítr je žene přes okraj hřebene přímo nám pod nohama. Docela hororová atmosféra, kterou se Ája snaží zachytit v krátkém videu natočeném na foťák.

Přehraj video kliknutím na náhled

Po pár desítkách minut se ale obloha rozjasňuje a Oskar nám zase začíná nemilosrdně bušit do hlav. V sedle za Hromovým odbočujeme na žlutou šikmo zpět pod kopec a po úbočí po celkem nepříjemné štěrkovité, klouzavé a nakloněné cestě pomalu docházíme k Chatě pod Chlebom. Chajda je umístěná na nádherným místě s krásným výhledem a je před ní pár dřevených stolů a lavic. Takže sedáme a dáváme točenou kofolu a pivko. Po chvilce odchází skupina uřvanejch polskejch děcek, takže tam zůstáváme skoro sami a vychutnáváme si tu letní pohodu. Asi po půl hodince se zvedáme a v klidu se vracíme po široké cestě ke stanici lanovky a sjíždíme zpět do civilizace.

Den osmý: Zbojnickým chodníkem

Máme před sebou poslední den pobytu, na hlavním hřebeni už jsme byli třikrát, Rozsutec si necháme na příští návštěvu, takže volíme návštěvu jakéhosi místního skalního města a doliny Obšívanka. Kousek za Terchovou odbočuje od silnice vedoucí do Vrátné modrá značka doprava nahoru do kopce a označuje se jako Zbojnický chodník. Když se v děsným vedru (jak jinak!) drápeme mezi skalami a stromy nahoru, tak přemítáme o tom, jestli se těm Jánošíkovým zbojníkům chtělo fakt furt lítat nahoru a dolů po těchdle šílenejch kopcích? Co to muselo všechno obnášet, když jim třeba nahoře došel chleba a oni si potřebovali skočit do Terchové a zpátky. Bych radši chcípl hlady :o))) Přes pár nevinných řetězů a mezi skalami se vynořujeme u rozcestníku Malé nocľahy. Odtud sestupujeme zmiňovaným skalním městem (něco trošku jako naše Broumovky) do dolinky Obšívanka s moc hezkým potokem. A pak už jen po žluté po krásných loukách až do Terchové. Jedna rychlá kofola a busem do penzionu. Sprcha, převlíct a vzhůru na večeři a závěrečnou pařbu do koliby :o)

Den devátý: Překvapující Žilina

Ráno nám bohužel jedou spoje tak blbě, že musíme z Bieleho Potoka jet už v sedm a Student Agency ze Žiliny nám jede až v 10,30 h. Ale co, nějak to tam přečkáme. Vedro je i ráno v sedm k nevydržení a tak jen čumíme na SMSku z domova, že u nás u Brna je 18 stupňů a druhej den v tahu prší. V Žilině hážeme bágle do úschovny na vlakáč a jdem do města. Jsem zde poprvé a upřímně řečeno - čekal jsem nějaké víceméně industriální a ne moc pěkné město... ani nevím proč. Tímto se všem jeho obyvatelům hned také omlouvám a musím jen chválit a chválit. Žilina nás strašně příjemně překvapila nádherným historickým centrem s mnoha parádními malými uličkami kolem Mariánského náměstí. Couráme se sem a tam a jsem moc rád, že jsem si v úschovně nenechal i foťák, ale mám ho s sebou. Dvě hoďky utekly jak voda, takže dáváme zmrzku, odskakujeme si na veřejné WC (další pochvala za prostředí a čistotu!) a vzhůru na nádr. Brno nás po čtyřech hodinách v autobuse skutečně vítá ohavným počasím a nepřetržitým deštěm, ale to už je fuk. Špičková dovolená!!!

Několik osobních rad, tipů a poznatků na závěr

Hned úvodem zdůrazňuji, že se jedná o názory čistě osobní, které se nemusí shodovat s míněním jiných. Také berte ohled na to, že různé věci se samozřejmě mohou časem od naší návštěvy změnit, a to jak k lepšímu, tak k horšímu.

• Autobusové spojení mezi Terchovou, Štefanovou a Vrátnou je naprosto v pohodě a nemusíte se bát, že během dne budete někde čekat déle než hodinu, hlavně v pracovní dny. O víkendech a v ranních a večerních časech je to samozřejmě trošku slabší, ale i tak se to dá zvládnout. Na všech zastávkách visí překvapivě nepotrhané a nepočmárané jízdní řády, na které si sice možná budete chvilku zvykat, ale dá se jim porozumět a skutečně platí.

• Nechoďte na autobus na poslední chvíli. Tamější řidiči nemají problém odjet ze zastávky o 6-7 minut dřív oproti jízdnímu řádu. Osobní zážitek :o)

• Další bombou je, že se vám možná stane to co nám. Řidič klasického linkového autobusu mi nabídl skoro poloviční cenu, když nebudu chtít lístek :o))) Chápu, že přivydělat si chce každý, ale nechápu, proč ten člověk tak riskuje pro pár eur vyhazov z práce. Tím nemyslím, že bych ho šel naprášit, ale že nemá strach, že natrefí třeba na někoho z podniku, který si to nenechá pro sebe...

• Pokud se budete pohybovat pěšky po silnici mezi Terchovou a Bielym Potokom, dávejte si zatracenýho majzla! To co jsme tam denodenně vídali, jsme nechápali. Jestli teda někde jezdí šoféři s odpuštěním jak prasata, tak je to právě tady. Naštěstí už se buduje chodník podél celé silnice a snad by měl být letos nebo příští rok hotový.

• Dobře vybavené infocentrum najdete přímo uprostřed Terchové hned u hlavní silnice za potokem. Za nás tam byla moc příjemná paní, která ochotně se vším poradila.

• Až do loňska jezdící turistický vláček z Terchové do Vrátné k lanovce je od letoška z finančních důvodů zrušen, takže se na něj nespoléhejte.

• Pokud půjdete navštívit zmíněné Jánošíkovy diery (což samozřejmě vřele doporučuji), pak určitě, ale určitě, nezůstávejte jen u první části. Horné diery jsou fakt mnohem hezčí, divočejší a je tam klid. Tam už totiž němečtí důchodci a městské fiflenky v pantoflíčcích nedolezou :o)

• Nakupovat doporučuji v místní dobře vybavené a velké Coop jednotě v Terchové. Je přímo u silnice vedoucí do Vrátné a každý místní vás tam samozřejmě kdyžtak nasměruje.

• Pokud to nemůžete vydržet ani na dovolené bez internetu, tak kousek od kostela v Terchové (ten nepřehlédnete) je vedle restaurace Kulturný dôm jakási čajovna v patře. Tam sice internet taky mají, ale pouze na jednom notebooku a placený. Pokud ale vejdete do dveří naproti této čajovně, ocitnete se v místní knihovně, kde je snad osm počítačů a internet pro všechny zcela zdarma. Kupoval jsem tam e-jízdenky na bus domů a platili jsme jen nějakých 7 centů za jednu vytištěnou A4ku, jinak nic. A paní knihovnice byla taky moc milá a ochotná.

• Když jsem zmínil kostel, tak zkuste vejít dovnitř a hned v zádveří po pravé straně se můžete mrknout na celkem velkolepě pojatý obrovský pohyblivý betlém vyřezaný ze dřeva.

• Co se cen týče, je to zhruba jako u nás, jen v restauracích si myslím o něco dražší. Ale ono zase záleží, s jakými cenami to člověk bude srovnávat. Pražáci si budou lebedit, jak je tam levno, člověk zvyklý na české venkovské ceny bude mít asi pocit mírné drahoty. Půllitr točené desítky stojí kolem eura, stejně tak kofola. Pivo tam točí většinou Zlatého bažanta, často také Kelt a překvapivě často českou Černou horu. Jídlo zhruba od €2,5 za smažák až po nějakých €6-7 za speciality.

• Pořád jsem v textu nahoře vychvaloval Hotel Diery, tak nakonec něco k němu. Vaří tam výborně a vřele doporučuji místní speciality na grilu. Když budete mít kliku, tak bude zatopeno v krbu/peci a grilované dobroty připravené na elektrickém grilu vám před naservírováním nechají chvíli navonět kouřem z dubového dřeva a dřevěného uhlí. Za nás tam točili 12° Bažanta a 10° Kelta. Kofola jen lahvová, ale zaplaťsatan za ni... všechny ty předražený ulepený fantosprajty nemůžu ani vystát. Místnosti tam najdete jak pro kuřáky, tak nekuřácké, před kolibou je taky celkem velké venkovní posezení. Jediné z čeho jsem tam byl dost často na prášky je obsluha. Dělal jsem v hospodě devět let, takže si malinko troufnu tvrdit, že o tom něco vím. Netvrdím, že by byli nepříjemní, to naopak... byli všichni milí a usměvaví, ale tak zoufale po-ma-lí a nevšímaví, že to ani nebylo možný. Situace, kterou jsme tam za ten týden zažili snad padesátkrát: Sedíme sami v celé místnosti, kolem se jako duch plouží servírka. Prochází kolem našeho stolu, prohlédne si všechny prázdné sklenice na stole, evidentně vidí, že nemáme co pít, otočí se a odejde si sednout za bar. Jediné co bylo vždy rychle, byla první objednávka. Jak ale chcete něco dalšího, nebo nedejbože sedm piv za večer jako já :o), tak se učekáte k smrti. A nebyl to jenom náš dojem, stejně otráveně jsme za ten týden viděli se tvářit desítky dalších lidí.

A na závěr si samozřejmě neodpustím vás pozvat do fotogalerie, kde už na vás čeká 150 fotek z téhle naší dovolené. A kdyby měl někdo náhodou k čemukoliv dotaz, klidně napište buď do komentářů pod článkem nebo do mejlu.

FOTOGALERII K TOMUTO ČLÁNKU NAJDETE ZDE!!!

A kdo nezaregistroval moji upoutávku na panoramata z Fatry a Žiliny, tak ať navštíví příslušnou sekci ve fotogalerii a omrkne desítku velkých skládaček.

Tag: cestování, foto, fotosérie, panorama

Je to tak, čas naší dovolené konečně nastává, takže se tady mějte hezky, nezlobte, a já se kolem dvacátého po návratu z Malé Fatry zase ozvu :o)

Tag: cestování, ostatní

Po týdnu plném bouřek slibovalo počasí na víkend uklidnění, alespoň co se deště týče. Takže v sobotu vstáváme zavčasu a v sedm už frčíme z Brna do Nového Města na Moravě. Chvilku se bavíme krmením kačen na Cihelském rybníku (mrchy hladový, málem jsem přišel i o řízek :o)) a pak štrádujem po zelené směrem ke krásnému přírodnímu koupališti nad městem. Slunko pere jak o život, je šílený dusno a vlhko, ale krajinka je tam parádní. Proplétáme se lesíky a mezi poli, zdravíme stádo krav a už jsme u známého Sykovce.

Sedáme v kempu na jedno a potom obcházíme tenhle nádhernej rybník. Chvilku to vypadá, že nás trefí slušná bouřka, ale nakonec spadne pět kapek a je klid. Krásnými jehličnatými lesy s pohádkovým mechovým podrostem pokračujem směrem na malou dědinku Sklené. Podle informací na internetu tam nemělo být po nějakém občerstvení ani památky, ale jen co vcházíme do obce, obracíme pozornost k tabuli avízující penzion s restaurací. Je otevřeno, takže za chvilku už hasíme žízeň oroseným točeným ve stínu stromů a slunečníku na nádherně upravené zahrádce před hospůdkou.

Procházíme Skleným a míříme směrem na Světnov. A tenhle úsek cesty mezi těmito dvěma obcemi poté pasujem na nejhezčí z celého výletu. Voňavé louky a pastviny se střídají s čistými hustými smrkovými lesy a remízky a celé to dokreslují rybníčky v údolích. Fakt nádherná krajina!

Ve Světnově jsme opět tajně doufali v nějakou tu otevřenou hospůdku, ale prd. Takže obcházíme slušně velkej rybník Strž, dáváme na břehu chvilku pauzu a v šíleným vedru si to štrádujem mezi poli do Stržanova. Ten jenom proběhnem a po silnici pod parádní klenbou z letitých lip a javorů scházíme do cíle dnešní cesty - Polničky.

Tady bych to vzal jen tak ve zkratce: pivo, pivo, dršťkovka... penzion... sprcha... hospůdka... pivo, pivo, pivo, pivo... večeře z čerstvých zveřinových specialit... pivo, pivo... posezení u penzionu, pivo, pivo, karty, pivo, pivo, pivo, kofola s rumem, kofola s rumem, kofola s rumem... spánek :o)))

Ráno malinko přemýšlíme, že bysme tady zůstali ještě na jednu noc (v pondělí je státní svátek – Den upálení mistra Jana Husa), ale počasí se tváří všelijak, takže to balíme a pod olověnou oblohou šlapeme z Polničky kolem Pilské vodní nádrže do Žďáru. Na náměstí dáváme smažák, přesun na vlak a k domovu...

PS: Škoda jen podivného počasí, které absolutně nepřálo focení. A než cvakat za každou cenu, to jsem radši nechal foťák v báglu. Takže krom těch pár ilustraček tady u článku žádnou fotogalerii z výletu nehledejte...

Klikněte pro zvětšení

Tag: cestování

Velikonoční pondělí nachystalo naprosto geniální počasí a jelikož žádné svátky neslavíme, nějaký ten výlet byl nabíledni. Zvolili jsme naše oblíbené Třebíčsko a trasu ze Studence přes Nárameč do Třebíče. Krajina plná rybníků a polních cest, krásný zatopený malý lom u Kojatína, již zmíněné excelentní jarní počasí, opulentní oběd v Třebíči na závěr... toť ve zkratce celý báječný den.

Pokud by to někoho zajímalo a chtěl si oněch cca 20 kiláků projít v našich stopách, může mrknout na mapku. Klikněte si na ni pro větší náhled.

A samozřejmě opět nejvíc řeknou fotky, takže padesátipoložková série na vás už čeká. Stačí kliknout na kteroukoliv z následujících tří ukázek...

Tag: cestování, fotosérie

Počasí mělo podle předpovědí v sobotu 4. 4. 2009 trhat teplotní rekordy, takže nějaký celodenní výlet byl nasnadě. Volba padla na takřka již tradiční jarní Pálavu, takže vstáváme s Ájou před šestou, frčíme vlakem do Brna a otřesně pomalým busem, projíždějícím snad všechny jihomoravské dědiny, pak do Mikulova. Na náměstí se zrovna koná velikonoční jarmark a my mlsně okukujeme právě probíhající zabijačku a nasáváme vůni ovaru linoucí se z kotle. Áááách… radši rychle pryč! :o) Plazíme se do kopce nad Mikulov ke Kozímu hrádku a teplo začíná být neskutečný. A to je prosím začátek dubna, 10 hodin ráno a jdu v kraťasích a triku s krátkým rukávem! Na Kozím hrádku je výjimečně otevřená i ta kamenná hláska nahoře, takže si za dvacku dopřáváme pohled na Mikulov a okolí z opravdu ptačí perspektivy.

Procházíme kolem jeskyní Na Turoldu a mezi vinicemi funíme do kopce nad Mikulov. Vycházíme na silnici vedoucí kolem známých Kočičích skal a polňačkou na kraji vinice se blížíme k hlavnímu masivu Pavlovských vrchů. Výstup na Stolovou horu nám v tom vedru dává celkem pěkně zabrat, ale ty výhledy nahoře stojí za to.

Bohužel je dneska hodně výrazný opar, takže focení nic moc. Obcházíme Stolovou a dorážíme k Sirotčímu hrádku. Všude je lidí jak much na kobylincu, takže ani nešplháme úplně nahoru (kde jsme už stejně několikrát byli) a mažeme dál. Scházíme do Klentnice a u stánku na konci dědiny dáváme tradiční kofolu. Kousek po silnici a už vcházíme do lesa pod Děvínem. Všude kvetou koberce sněženek a podléšek a ve stínu lesa je příjemně. Na rozcestníku u pramene si člověk může vybrat hned ze tří cest vedoucích k Dívčímu hradu. My už dvakrát šli zelenou pravým úbočím masivu, takže tentokrát volíme červenou s poměrně strmým výstupem k vyhlídkové plošině s výhledem na Soutěsku. Následuje neustálé mírné stoupání nahoře po hřebeni k další vyhlídce nedaleko vysílače (koukáte směrem k Pavlovu) a po chvíli další vyhlídka, tentokrát na druhou stranu směrem ke Střední (Věstonické) nádrži.

Pod Dívčím hradem opět davy lidí, takže si dovedeme představit, jak to asi vypadá nahoře. No a jelikož větší množství lidí moc nemusíme, tak to rovnou od sedla otáčíme dolů do Pavlova. Tam už jen smažák, kofola, kafčo a odjezd k domovu.

Resumé: Víc než povedený první letošní výlet po zimě, excelentní počasí… škoda jen špatných fotografických podmínek. Nicméně, pár fotek jsem přece jen udělal, tak kdo má chuť, ať nahlédne. A kdo bude mít málo, tak může mrknout na fotogalerii z výletu na Pálavu v červenci 2007.

FOTOGALERII Z VÝLETU NAJDETE ZDE.

Tag: cestování, fotosérie

Pět skládaček vzniklo na níže popisovaném přechodu české části Javorníků. Po kliku na náhled se vám načte panorama v rozlišení 2500 px (delší strana). A taky je samozřejmě najdete v patřičné části fotogalerie...

Tag: foto, panorama, cestování

Na Javorníky jsme se chystali už dlouho a když to konečně vypadalo, že se na víkend umoudří počasí, tak jsme s Ájou neváhali, objednali ubytování, vzali každej v práci půl dne volna a v pátek v poledne vyrazili vlakem z Brna do slovenského Makova. Bohužel České dráhy opět "nezklamaly"... všude výluky, vlaky narvaný, všechno zpožděný až o hodinu atp. Takže místo v půl šesté jsme se dokodrcali do Makova až v osm a to už byla totální tma. První noc jsme měli ubytování domluvený na chatě Kmínek, jenže ta leží asi čtyři kiláky nad Makovem na hřebeni. Takže zapnout baterky (no, baterky... takový ty svítítka připnutý na klíčích :o)) a tradá do temných lesů a kopců. Asi kilák za Makovem se najednou objevují světla auta, auto zastavuje, na dveřích logo chaty Kmínek a příjemný majitel náhodou jedoucí z Makova nahoru se nás ptá, jestli nechceme svézt. Ufff... když jsme pak cestou z auta sledovali ty neskutečně prudký stoupáky, totálně rozježděnou blátivou cestu a celkovou délku trasy, blahořečili jsme tuhle neskutečnou náhodu a hodného pana majitele - ještě jednou obrovské DÍKY!!! Pěšky bychom přišli na chajdu tak k půlnoci :o)) Velice milá a sympatická paní majitelová nám dává pivko, limču a kafe a jelikož jsme na Kmínku úplně sami, nechceme otravovat, dopíjíme a šup do sprchy a do hajan.

Probouzíme se do krásného rána, dáváme kafčo, platíme nocleh a hurá na štreku. Cesta mezi Kmínkem a Bumbálkou je krásná... svítí slunko, modrou oblohu zdobí bílé mraky a otevírají se nám krásné výhledy na Beskydy.

U Bumbálky překračujeme silnici a jdeme celkem nudným lesem odkud není nic vidět až k památníku U Tabulí na česko-slovenské hranici. Pokračujeme opět tou lesní nudou, cesty jsou rozježděný od lesáků, takže buď jdete po kolena v blatě nebo pořád něco obcházíte... lesy jsou zarostlé náletovým plevelem... začínám být pěkně naštvaný. Navíc se zatáhlo a ocelová šeď oblohy na náladě taky nepřidává. Snažíme se ji vylepšit zpěvem písní jako "Červená se prase v páře" nebo "Milá má, vola má...", ale nějak to stejně není ono :o) Scházíme do sedla pod Lemešnou, dáváme pauzu a čeká nás celkem obstojný výstup nahoru na Černou vodu. Když procházíme kolem Kasáreň, začíná se obloha trošku protrhávat a občas zase vykoukne slunko... sem tam se jde i po kraji lesa nebo přes louky s výhledy, tudíž se nálada zlepšuje. A to ani nemluvím o tom, jak se mi zlepšila, když jsem si odskočil na chvíli dřepnout do křoví :o)))

Přes sedlo se dostáváme konečně na nejvyšší vrchol s názvem Velký Javorník a příroda a okolí se konečně začínají podobat představám se kterými jsme sem jeli. Krásné čisté smrkové lesy s podrostem borůvčí se střídají s pralesovitými bučinami s pokroucenými nahloučenými buky a to celé je doplněno o famózní výhledy na Vsetínské vrchy a Beskydy. Po obloze se neuvěřitelnou rychlostí honí mraky, které střídavě odkrývají a zakrývají slunce, takže na exponování snímku nasvícené krajiny má člověk vždycky tak dvě, tři sekundy... kolikrát než jsem stihl zvednout foťák k očím a zaostřit, tak se "zatáhlo" a já už cvakal "do tmy" :o)

V podobném duchu pozvolna procházíme celý krásný hřeben Javorníků... přes Stratenec (betonové kříže na počest osvobozeneckých bojů na konci II. světové války a malá rozhlednička), Bukovinu, Malý Javorník, Frňovské sedlo, Frňovské a Stolečný vrch až k cíli našeho dnešního putování hotelu Portáš. Vítá nás nádherná horská chata (hotel) s milým personálem, pěknými interiéry, parádním ubytováním za velice rozumné ceny, horkou sprchou, opulentní večeří, šesti Radegasty a posilujícím spánkem :o)

Ráno je ještě hezčí než včera, obloha jak vymetená a v údolích pod Portášem se válí romantické chuchvalce mlhy. Po parádní snídani (v ceně ubytování 290Kč/noc/osoba!) hážeme bágle na záda, chvíli se ještě kocháme výhledy do údolí a na protější kopce, vracíme se kousek stejnou cestou, kterou jsme včera přišli a začínáme scházet po zelené značce do údolí k vodní nádrži Stanovnice a obci s půvabným jménem Karolinka. Po sejití do údolí se jde sice až do Karolinky po asfaltce, ale tentokrát nám to vůbec nevadí. Nikde ani živáčka, čerstvý ranní vzduch začínajícího podzimu, modré nebe... sem tam nějaká osada či drevenica... vybarvující se stromy... paráda!!!

Přehrada Stanovnice se nám (po přejití na žlutou turistickou) ukazuje jen občas a nesměle mezi stromy - stezka totiž vede celkem daleko od vody v úbočí nad přehradou a k vodě je z důvodu ochranného hygienického pásma vstup zakázán. Nakonec ale docházíme těsně nad Karolinkou na přehradní hráz a nádrž se nám představuje v celé své kráse... stejně jako okolní kopce s vybarvujícími se stromy. Oddychujeme, dělám pár fotek, Ája se láme smíchy nad infantilním nápisem na zdi (hahaha!) a mažeme do dědiny.

V první hospodě dáváme pivko a brču na žízeň, ale jelikož máme hlad, přesunujeme se do hotelu Koník a nacpáváme si bříška před dlouhou cestou k domovu. Z roztomilého vesnického nádraží v Karolince si to drndáme parádní krajinou v místní lokálce, kde průvodčí zná většinu lidí jmény a s každým prohodí pár slov a nadšeně pozorujeme okolní krajinu plnou pastvin, luk, remízků a zalesněných kopečků. Přes vesničky s kouzelnými názvy jako Hrozenkov, Halenkov či Huslenky dorážíme do Vsetína a pak už směr Brno a domů...

Resumé: Když pominu nepříjemnou lesní anabázi mezi Bumbálkou a Kasárňami, od které všechny potenciální návštěvníky těchto míst upřímně odrazuji, pak to byl nádherný víkend! Počasí na 95 % excelentní, ubytování a přístup lidí dokonalý, ceny přiměřené kvalitě, hřeben Javorníků s výhledy na Beskydy s typickou "špičkou" Lysé hory úžasný, záda propocená, nohy bolavé... prostě paráda!!! :o)

Klikni pro zvětšení


FOTOGALERII Z VÝLETU NAJDETE ZDE!!!

Tag: cestování, foto, fotosérie

Pochopitelně jsem na níže zmíněné dovolené neodolal krásným vyhlídkám a rozhledům a nacvakal nějaký ten materiál na "spojovačky". Takže pět panoramátek ke shlédnutí zde, kdo by toužil po pár technických podrobnostech a popiscích, ať ráčí navštívit můj účet na ovi.com, panoramata můžete samosebou omrknout i v příslušné sekci fotogalerie. Jinak samozřejmě klikem na následující náhledy otevřete větší verzi (2500px – delší strana).

Tag: cestování, foto, panorama

Je to sice už asi měsíc, co jsme se z courání po tomto krásném koutu naší země vrátili, ale kvůli pracovnímu vytížení jsem prostě dřív ty fotky nestihl zpracovat. Nebudu tady ten týden tam strávený nějak podrobně popisovat... kdo tam s náma byl, tak ví, kdo ne, toho stejně nezajímá, že jsme každej večer do tmy mastili pétanque a raději se mrkne na fotky :o)

Ale jednu drobnou poznámku si neodpustím. Pokud někdy vaše kroky zamíří do těchto končin, vykašlete se na nejprofláklejší okruh v Adršpašských skalách, protože tam dostanete tik (citlivější jedinci nauseu) z hord převážně polských turistů. Kdybych na vlastní oči neviděl to přeplněné parkoviště se stovkami osobních aut a dvoupatrových autobusů, tak tomu snad ani neuvěřím. Ono to tam samozřejmě není škaredé, třeba taková pískovna je parádní, ale těch lidí... těch lidí... A tak raději zamiřte třeba na stolovou horu Ostaš nebo do odlehlejších částí skal Teplických. Anebo úplně nejlépe do Broumovských stěn. Podle mě jsou mnohem, mnohem hezčí (Kovářova rokle!!!) a lidí je tam minimum. A kdyby vás už osud na výše zmíněné parkoviště před Adršpašským areálem zavál, tak se otočte přesně na druhou stranu než kam zamíří ta "hejna turistických kobylek" a vyšlápněte si na Křížový vrch s naprosto úžasnou vyhlídkou.

PS: Pozdravy a poděkování za krásnou dovolenou letí celé té bandě, co se zúčastnila. Letos nás bylo tolik, že jsme taky občas vypadali jako "polská výprava" :o)))

PPS: A té fotogalerie se nelekněte – je toho "trošku" víc... asi 250 fotek :o) Tady pár na ukázku:

Kamenná brána


Výhled z Koruny


Kamenné hřiby nad obcí Slavný


Výhled ze Supího hnízda


Kaple Hvězda


V Kovářově rokli


Pískovna v Adršpašských skalách


Vyhlídka z Křížového vrchu

KOMPLETNÍ FOTOGALERII NAJDETE ZDE!!!

Tag: cestování, foto, fotosérie

Týdenní dovolená v našich nejvyšších horách se vydařila... Počasí přálo na letošní podivný červenec až moc dobře, viděli jsme, co jsme vidět chtěli, ubytování i jídlo bylo za rozumné ceny a ve výborné kvalitě (chata Vatra - doporučujeme). Totální ohavnost byla Pec pod Sněžkou a stejně tak vrchol naší nejvyšší hory. Tuny uřvaných Němců a Poláků, drahota, kýč, hnus... sem už nikdy! Oproti tomu nádherná túra úbočím Kozích hřbetů nad Bílým Labem, Sněžné jámy, návštěva a kafčo s borůvkovým koláčem na úžasné Luční boudě nebo vepřo-knedlo-zelo ve Špindlerovské hospodě ve Špindlu jsou momenty, které si budu pamatovat hóóódně dlouho. Jak říkám, bylo tam fajn, ale na rovinu - podruhé už tam asi nemusím... zase tak úžasný Krákonoše nejsou. Teď už se těším na srpnový týden v Broumovských stěnách a na Ostaši a příští rok bych nejradši opět po čase někam na Slovensko, tam je vždycky dobře :o)

No a samozřejmě jsem měl s sebou v Krakonošově foťák, takže kdo bude mít chuť a čas, může se prokousat stopadesátkou výcvaků.

FOTOGALERII NAJDETE ZDE!

Tag: cestování, foto, fotosérie

Týden v Krkonoších se vydařil parádně, teď už zase "s chutí" do práce :o) Fotek z výletu bude dost, ale samozřejmě nějaký čas potrvá, než to všechno zpracuji, takže mějte trpělivost. Pro začátek jen jedna malá ochutnávka - takhle vypadalo ráno přímo před chatou. Foceno od chaty Vatra, pohled přes louku s Novopackou boudou, údolí Špindlerova Mlýna s ležící mlhou... nalevo se zvedají Kozí hřbety, uprostřed sjezdovky Svatého Petra, napravo svah s lanovkou na Medvědín.

Tag: cestování, foto

Příjemný tři dny na chajdě u Třebíče. Bečka, grilování, sluníčko, oheň, špekáčky, pohoda... A jak si to teprve pochvalovaly "brněnský velryby" :o)

FOTOGALERII Z AKCE NAJDETE ZDE

Tag: cestování, foto, fotosérie

O víkendu 20.–21. června jsme s Ájou vyrazili na naše oblíbené Slavonicko. Tuhle nádhernou krajinu máme moc rádi, není to od nás zas tak daleko a nejsou tam kopce :o)

Vstáváme už klasicky před pátou a o čtvrt na sedm už si to drandíme busem do Telče a následně do Dolního Bolíkova. Tam jsme sice měli jet původně vlakem, ale je výluka, takže opět autobus. Čert to vem...

V malebné dědince Dolní Bolíkov se napojujeme na žlutou a hned za vesnicí už si vychutnáváme krásné rozhledy, louky, lesy a pastviny s roztroušenými ostrůvky osamocených stromů či velkých balvanů... Všude spousta voňavých polních květin, u cest září nejčastěji kopretiny, chrpy a Vlčí bob. Počasí je excelentní, nikde ani noha, co víc si přát. Navíc jsme si celý dvoudenní výlet naplánovali jako vééélmi oddychový, tudíž nemáme kam spěchat a můžeme se v klidu poflakovat. Co chvíli sedáme někam na mez, pozorujem okolí, kecáme, svačíme, pohodička jak hrom...

Přes malé vesničky Nová Ves a Vlastkovec docházíme do lesa pod Graselovu sluj. Jdeme se na známé místo mrknout a cestou se paseme na borůvkách, kterých jsou tady mraky a které jsou kupodivu už parádně zralé. Graselova sluj je malá díra mezi pár balvany, ve které se podle pověsti ukrýval Johann Georg GRASEL, který se na přelomu 18. a 19. století potuloval zdejším krajem, loupil a přepadával. Za své zločiny, kterých mu vídeňský soud napočítal přes dvě stovky, dostal po zásluze provaz a nám po něm zbyl výraz pro lumpa či darebáka - grázl.

Mažeme dál kolem Velkého rákosního rybníka, přes obec Stálkov, připojuje se modrá a zelená značka a to už vidíme na horizontu siluetu majestátního Landštejna. Na zahrádce oblíbené hospůdky Holubník do nás zasyčí pivko a limča a jdem se mrknout nahoru na hrad. Upřímně řečeno, jsem tady potřetí a už mě prohlídka tak nebere. Nicméně z horní věže je opravdu krásný výhled, kvůli kterému stojí za to se tam vydrápat.

Vracíme se dolů a jdeme otestovat konkurenci zmíněného Holubníku. Hned vedle totiž "vyrostla" nová hospůdka, která tady ještě minule nebyla. Pravá točená studená kofola je v tom vedru požehnáním a smažák byl přesně takový, jaký má být. Spokojenost...

Příjemně napojení a nasycení hážeme bágle na záda a vyrážíme po červené pod hradem do Starého Města pod Landštejnem. Po vyjití z lesa na silnici se otevírají nám už známé pěkné výhledy, slunce už má ten příjemný, lehce podvečerní šmrnc, takže fotíme jak o život. Vedle silnice už je pokosená pastvina, tudíž se netrápíme na asfaltu, ale šouráme se trávou a kocháme krajinou a nádherným podvečerem.

Nicméně teplo je pořád víc než dost, takže s povděkem docházíme do dnešní konečné stanice - Starého Města. Ještě v rychlosti omrkáváme, kam to v noci zalomíme (pokosená louka kousek za dědinou bude víc než dostačující) a rychle se vracíme k hospůdce U Skipiho na náměstí a s chutí shazujeme batohy z propocených zad. Naposled to tady byl neuvěřitelný vesnický pajzl s totálně ožralým hospodským (ne, že by nám to vadilo, jsme velmi nenároční :o)), nyní je z toho příjemná vesnická hospoda s dobře chlazeným gambáčem. Sedíme na zahrádce, doplňujeme tekutiny, prndáme a pozorujeme krásné večerní světlo zapadajícího slunce. Vedle ke stolu si přisedává nějaký pár a my zanedlouho zjišťujeme, že onen pán je známý český kaskadér a šéf Filmky Ladislav Lahoda, který má tady v obci chalupu. Později se přesunujeme dovnitř do hospody a mydlíme do půlnoci kostky.

Po cestě k vyhlídnutému "bivaku" ještě kupujeme v jiné otevřené restauračce nějaké nealko na další den, rozbalujeme za vesnicí alumatky a hurá do nových spacáků. Kupovali jsme je před pár dny v akci u Huskyho a teď už můžeme říct, že jsme dobře udělali. Na spaní v létě bohatě stačí, váha 800 g a rozměry sbaleného spacáku 24x13 cm jsou v batohu víc než příjemné. Nedaleko nás duní celou noc taneční zábava na místním fotbalovém hřišti, ale sedm gambáčů ve mně působí jako spolehlivý uspávací prášek :o)

Brzo ráno pozorujeme ze spacáků luxusní východ slunce, pak se ještě chvíli povalujeme, ale po sedmé už začíná být takové teplo, že musíme vylézt. Nějaká ta hygiena, rohlík se sýrem, sbalit a vzhůru po červené do Slavonic. Je nádherné ráno, obloha jak vymetená a slunko naznačuje, že dneska si teda tepla užijeme víc, než bude zdrávo.

Pomalinku se procházíme krásnými a voňavými lesy a užíváme si skutečně malebné přírody České Kanady. Kolem linie pevnostního opevnění (známé řopíky) docházíme Slavonickým lesem k odbočce na Pfaffenschlag a jdeme se mrknout, co se tam od naší poslední návštěvy změnilo. Jedná se o odkryté základy středověké vesnice a kdo chce vědět víc, může se podívat na stránky Slavonic.

Procházíme kolem soustavy místních romantických rybníků s nádhernými názvy (Dědkův, Vožralý, Protržený,...), kolem další linie řopíků a pomalu scházíme do Slavonic. Je ukrutný vedro a jsme durch mokří. Aby nám vůbec dali někde najíst, tak převlékáme čistá trička a hurá do naší oblíbené Besídky. Tahle slavonická restaurace ještě nikdy nezklamala a nejinak je tomu i teď. Obrovské porce výtečného jídla za rozumné ceny, tuhle hospůdku můžeme jen a jen doporučit. Báječný oběd zazdíváme zmrzkou a jelikož máme ještě spoustu času, tak zalézáme na lavičku ve stínu podloubí a pozorujeme cvrkot slavonického náměstí.

No a pak už jen výlukovým busem u kterého řidič těsně před jízdou nechtěně utrhl dveře (!) do Telče, tam na rychlovku limču a škopek a za nehorázného vedra autobusem domů do Rosic.

I přes to to úmorné a zničující nedělní sluneční peklo dostává tenhle víkend jedničku s hvězdičkou. Přírodní park Česká Kanada je opravdu krásný kout naší vlasti a jeho návštěvu by si žádný milovník pěší nebo cyklo turistiky neměl nechat ujít.

Klikni na mapku pro větší náhled

FOTOGALERII Z VÝLETU NAJDETE ZDE

Tag: cestování, foto, fotosérie

Klasická vstávačka před pátou a před devátou už šlapeme z bystřického nádru dolů do města. Pozdravíme koníčky na jarní pastvě, proplétáme se Bystřicí a kolem čističky po modré směrem na Aueršperk.

Bystřicko je v těchto místech opravdu moc pěkné… čisté lesy, krásné rozkvetlé jarní louky, pastviny, potoky… a celkem slušný kopce :o) V Pivonicích už toho máme poměrně dost, takže se ani nejdem podívat na zříceninu Zubštejn po půlkilometrové odbočce. Je hrozný dusno, pod mrakem a blbě se dýchá. Nad krajinou visí jakýsi podivný opar, slunko je na obloze jak za difuzérem, takže tentokrát ani moc nefotím.

Přes Jahodnou scházíme do Štěpánova, kde jsme už před pár lety v místní hospodě baštili. Hospoda je tady pořád, navíc pěkně opravená a se zahrádkou. Bohužel zjišťujeme, že potřebujeme chytit jeden vlak z Nedvědice a moc času nám nezbývá. Takže pivko a kofola v nás jen zasyčí a mažeme jak o závod do Nedvědice. Cestu ani nevnímám, hlava mně třeští a nohy tentokrát bolí jak čert. Ona je navíc ta červená ze Štěpánova do Nedvědice z větší části pěkně hnusná, skoro pořád po silnici :o(

Na nádraží docházíme s „jazykem na vestě“ asi 10 minut před odjezdem, odměňujeme se narychlo koupeným ledovým pitím a zmrzkou a fičíme k domovu. No… nějak to tentokrát holt nesedlo. Jeden z méně povedených výletů – prostě jak se říká „není každý den posvícení“. Nicméně Bystřicko skrývá hodně pěkná místa a k Vírské přehradě máme v plánu se ještě vrátit.

FOTOGALERII Z VÝLETU NAJDETE ZDE!!!

Tag: cestování, foto, fotosérie

V sobotu opět kouzelné počasí, takže hurá na další výlet.

Klasické vstávání v pět, vlak směr Třebíč a kolem osmé už mažem z Krahulova. Kolem Pastvištního rybníka, pak troška bloudění a přes Čechočovice nahoru do lesa na Zadní horu.

Smrkové monokultury nás vítají neuvěřitelnými mračny pylu a během chvilky jsme žlutí jak žluťásci. Horší ovšem je, že agresivní pyl se dostane úplně všude. Foťák pak pucuju pěkně dlouho a oči nás řežou jak po dvoudenním flámu bez spánku :o) Přes Horní horu přicházíme k pěknému (leč rekonstrukci nutně vyžadujícímu) zámečku s názvem Sádek. Od něj scházíme do Kojetic a po krásné polňačce mezi zelenými poli a modrým nebem s parádními mraky se pomalu loudáme směrem k rozcestí Mastník.

Pak zase do lesa a pod Pekelným kopcem pomalu k Třebíči. Pivo, kofola u Ježků za nádrem a tydýt k domovu a do hospody na zápas našich na MS v hokeji :o)

PS: Upozornění pro kohokoliv, kdo by se náááhodou chtěl někdy po této cca 20 km trase vydat. Na "seznamáckých" Mapách.cz nemají na této štrece aktualizované značení!!! Co mají zeleně, je v reálu žlutá turistická, naopak žlutá mezi Mastníkem a Třebíčí je zelená. A Čechoňovice (opět dle Mapy.cz) se ve skutečnosti jmenují Čechočovice :o)

FOTOGALERII Z VÝLETU NAJDETE ZDE!!!

PPS: Panorama, které vidíte ve fotogalerii jako poslední foto s číslem 32 si můžete prohlédnout ve větším rozlišení (1500px delší strana). Stačí kliknout na tento náhled:

Tag: cestování, fotosérie, foto

Ve čtvrtek státní svátek tudíž volno, počasí jak z pohádky, tak přece nebudeme sedět doma.

Vstáváme s Ájou už v pět, takže před osmou ranní už vystupujeme z vlaku v Číchově. Nádherným svěžím jarním ránem si vyšlapujem po modré přes sportovní areál Jalovec a Střeliště směrem do Radonína. Překrásné lesy, kouzelná krajina podhůří Českomoravské vrchoviny, remízky, osamělé stromy, louky, rybníčky... krajinářské mráčky na nebi, čerstvý vzduch, teplo a slunečno, nikde ani noha... naprostá paráda... užíváme si to naplno a můj foťák má pohotovost...

U rozcestníku Na Kříži přecházíme na žlutou a pomalu scházíme do Okříšek. V "hotelu" za nádrem zaháníme žízeň a za chvíli už mažem vlakem k domovu. Překrásnejch 19 kiláků... excelentní jednodenní výlet... krajinu kolem Třebíče můžu jen a jen doporučit.

FOTOGALERII Z VÝLETU NAJDETE ZDE!!!

Tag: cestování, fotosérie, foto

První květnový víkend byl ve znamení sakra příjemného dvoudenního courání po Valašsku.

V sobotu kolem deváté necháváme auto v malebné osadě Pulčín a jdeme omrknout poměrně známé Pulčínské skály. Původní plán zněl, že to jen tak "oběhnem a valíme dál". Hmmm, půl hoďky škrábání se nahoru a neméně náročný sestup nebyl zrovna nejoddychovější částí výletu :o) Ale místo je to opravdu krásné...

Vracíme se na modrou a po nepříliš záživné lesní cestě k Čertovým skalám sledujeme, jaké škody zde za sebou zanechala nějaká ničivá vichřice... místy skutečně solidní polomy.

Čertovy skály působí impozantním dojmem, který ovšem velmi kazí fakt, že leží u frekventované silnice a jen několik desítek metrů od nich se nachází motorest, parkoviště atd. Na (z našeho laického pohledu) takřka kolmých a dokonale rovných stěnách procvičuje své schopnosti několik lezců a mně doposud není jasné, jak se dá po takové skále šplhat :o)

Mažeme dál po Vizovické naučné stezce (a modré turistické), pořád lesem a nahoru, přes Krajčici a Láz až na celkem známé Vařákovy paseky – dějiště masakru místních obyvatel na samém konci II. světové války.

Krásné louky plné rozkvetlých květů, sluníčko svítí, výhledy excelentní... co víc si přát. Dáváme pauzu a chvíli se válíme na prohřáté trávě. Nedaleko si pár rodin s dětmi opéká špekáčky, ale ani přes naše nápadně vyzývavé pohledy a spousty jasně pochopitelných narážek se pozvání nedočkáváme :o) Tak nic, dáváme svoje rohlíky se salámem ze staniolu a vracíme se dva kiláky po modré zpět na rozcestí. Odbočujeme na žlutou a kolem Lačnovských skal pomalu scházíme z hřebene. Po nějaké chvilce konečně vycházíme z lesa a já se kochám neskutečně krásnými výhledy na valašskou krajinu plnou lesů, okrášlenou pastvinami a loukami s rozesetými solitérními stromy a keři.

Následuje setkání se stádem kraviček, z nichž jedna měla takové vemínko, že by z něj mohla pár dní prosperovat středně velká mlékárna. Zatahuje se, takže schovávám foťák a za chvíli už nasazujeme kapuce. Naštěstí přeháňka nebyla ani prudká ani dlouhá, tudíž kolem Lačnovských rybníků už procházíme opět za slunečného počasí.

V Horní Lidči hledáme hospodu s jídlem, ale bohužel tam v tomhle směru chcípl pes, takže chvíli posedíme na zahrádce jedné cukrárny, kde mají točený pivko (!), přes telefon zamlouváme ubytování ve vedlejší Francově Lhotě, dopíjíme a rozdělujem se. Holky jdou po silnici do zmíněné Fr. Lhoty a my s Kamilem mažeme přes kopec po žluté do Pulčína pro auto. Nádherné podvečerní slunce nasvětluje zase ty neskutečné scenérie valašské krajiny plné luk, pastvin a vesniček mezi zalesněnými kopci. Asi nejhezčí část výletu. Autem do Lhoty, bágle na pokoj v Ranči u Zvonu a šup do hospůdky. Hladoví do sebe nahážeme večeři a nad mapou hodnotíme ušlapaných 30 kiláků a plánujeme trasu na zítra. U pivka pak mastíme přes půlnoc kostky a karty...

Druhý den se probouzíme do prosluněného rána s modrou oblohou a popojíždíme do nedalekého motorestu u Čertových skal, kolem kterého jsme šli včera. Parádní snídaně nás nabíjí na celý den, dělám pár fotek skal a jedeme do obce Zděchov, kde necháváme auto. Po neznačené lesní cestě vycházíme k hřebeni, kde se napojujeme na žlutou a drápeme se (doslova!) na vrchol Filka. Po zelené krásnými smíšenými lesy s občasnými výhledy na obě strany pokračujeme až na vrch Jahodný, kde začínáme přes famózní louky sestupovat dolů do obce Hovězí (pro mě jako zapřísáhlého masožrouta půvabný název :o)).

V Hovězí dáváme pivko a kafčo a při následném táááhlééém a nekonečném výstupu po žluté do sedla Stříbrník si nakonec libujeme, že v dědině nevařili a tudíž netáhneme do kopců navíc ještě plné žaludky :o) Kolem motokrosové trati s řádícími motorkáři (v té romantické krajině opravdu jak příslovečná pěst na oko) docházíme na lesní cestu, kde jsme ráno výlet začínali a vracíme se k autu u Zděchova.

Celý výlet zakončujeme v zatraceně příjemné kolibě nedaleko Hovězí. Návštěvu můžeme jen doporučit... pěkné stylové prostředí, obrovské porce vynikajících jídel za rozumné ceny. No a pak už jen proti zapadajícímu slunci zpátky k Brnu a domovům. Hodně povedený dva dny!

Sobotní trasa


Nedělní trasa


FOTOGALERII Z VÝLETU NAJDETE ZDE!!!

Tag: cestování, fotosérie, foto

Na vánočních trzích ve Vídni už jsme byli, letos padla volba na Blavu. Mimochodem, pomalu se z těchto výletů stává tradice, příští rok je plánovaná Budapešť. Razíme ráno rychlíkem z Brna v sestavě já, Ája, Kamil a Halka a za necelé dvě hoďky už vystupujeme na (poměrně neútulném) bratislavském hlavním nádraží. Celé dopoledne jsme věnovali courání po moc pěkném historickém centru a pojídání a popíjení dobrot na obou náměstích, kde vánoční trhy probíhají. Výborný jsou bronzový sochy chlápka čumícího z kanálu a fotografa za rohem :o)

Následuje krátký špacír po nábřeží Dunaje a výšlap na hrad. Na rovinu - Bratislavský hrad je ošklivý. Prosím všechny potenciální slovenské čtenáře, ať se nezlobí, jde jen o můj subjektivní názor, ale je to prostě nezajímavá krychle... a kde nic, tu nic. Výhled na Dunaj je sice pro našince impozantní, na Petržalku však již méně :o) Všude je turistů jak much, fučí ledový vítr, tak radši mažem z hradu dolů, zpět mezi útulné stánky s túze dobrým punčem.

Nejen pitím je však člověk živ, tak hledáme restauraci, kde bychom si dali oběd. V poměrně hezké sklepní hospůdce se bavíme tím, že v podstatě cokoliv si objednáme, tak nemají :o)

Ovocný čaj?
Prepáčtě, jenom černý.
Americké brambory?
Jejda, zrovna došly.
Nivovou omáčku?
Mohla by být tatarská?
Horké jablko nebo horkou čokoládu?
Jééé, nestačila by obyčejná káva?
Vykostěné kuřecí stehno?
Aj, pardon... pouze s kostí (že jsme ve finále dostali bez varování prsíčka už byla jen třešnička na dortu :o))

Ale co? Máme dobrou náladu, je sobota, punč na náměstí už zase čeká, tak co bysme dělali peklo... Platíme (Kamil s Ájou ještě vyhádají zpátky 30 kaček za tatarku, kterou jsme vůbec neměli) a hurá zpátky na punč. Kamil to do sebe lije jak vodu a začíná být veselo. Pohupujeme se v rytmu vánočních koled, Kamil navrhuje vlítnout na opuštěné pódium :o) V nejlepším se má ale přestat, takže vzhůru na vlak a tydýt zpět do Brna. Kamil nemíní v punčování přestat (jednu chvíli už chtěl i punč-ocháče :o)), a tak jsme nuceni místo k autu se ještě v ledovém větru trmácet na Svoboďák a dokrmovat punčovou opici :o) Posléze ještě zakončujem tuhle povedenou sobotu slušnou kalbou doma v Rosicích...

Resumé: Skvělý den plný srandy a punče :o) Bratislavské historické centrum plné nádherných uliček, podloubí, zákoutí, obchůdků, kavárniček atd. je opravdu překrásné. Vánoční trhy opravdu vánoční, bez jakýchkoliv "ťamanských serepetiček"... spousta rozmanitých jídel, řemeslných výrobků (a několika druhů výtečného punče :o)) za slušné ceny. Všude čisto, spousty odpadkových košů a pracovníci úklidové čety procházející náměstím a neustále udržujícím vše v čistotě a pořádku. Jak tristně pak z tohoto srovnání vychází Brno!!!

Na Svoboďáku o vánočních trzích bordel jak v tanku (ráno, přes den, večer, kdykoliv...), dvě (slovy dvě) popelnice přetékající odpadky, punč jalový, naředěný a ještě dražší v českých korunách než ty silné dobroty v Blavě ve slovenských, stánky s tričky s dementními nápisy, povlečením, podprsenkami a podobným "vánočním" zbožím... Na Masaryčce místo útulných kavárniček a obchůdků (ČEST VÝJIMKÁM!!!) samé sračky typu "Vše za 39,–", "Výprodej" atp. Smutné, velmi smutné srovnání... Takže klobouk dolů bratia, do Bratislavy se kdykoliv rád vrátím... máte tam pěkně útulno :o)

FOTOGALERIE Z VÝLETU ZDE

Tag: cestování, fotosérie, foto

Pokud chcete přehrávání na chvíli zastavit pomocí pauzy, netřeba se trefovat kurzorem přímo na patřičné tlačítko. Jednodušší a rychlejší je stisknout mezerník :o) A pro opětovné spuštění totéž. Anebo stačí kliknout kamkoliv do "přehrávaného obrazu", pro znovurozjetí produkce pak znovu kamkoliv double-klik.

Zdroj: A NEW MAC TIP EVERY DAY

Tag: software, tip, video

Po extrémně náročném týdnu v hokně jsem s obrovskou chutí vypadl s kamarády na víkend na chajdu. Počasí vyšlo parádně, pokecalo se, popilo, srandy kopec, grilování famózní... Co vám budu povídat, mrkněte na pár fotek...

Tag: cestování, fotosérie

Tak jsme konečně zase jednou vyrazili pod širák. Uplynulý víkend sliboval krásné počasí, kamarádi měli volno, takže jsem naplánoval takový menší přechod části Chřibů. V sobotu ráno jsme to vzali vlakem z Brna do Bohuslavic a odtud už pěkně po svých, vzhůru do smíšených a bukových lesů tohoto kraje. Po červené přes Lenivou horu, Velkou a Malou Ostrou a Zavadilku přicházíme k zřícenině Cimburk, kterýžto měl být takovým kulturně-turistickým vrcholem dne. A hned úvodem vám řeknu jedno: NECHOĎTE NA CIMBURK! Tuto zříceninu se snaží zrekonstruovat občanské sdružení Polypeje, což je sice v zásadě věc chvályhodná, realita je však značně deprimující. U vstupu nás uvítalo na močku ožralé špinavé individuum (stejně vypadající kumpáni seděli opodál), nesmyslně blekotající páté přes deváté, ze kterého nakonec vypadlo, že se platí 30 Kč za osobu. Za našich 150 Kč (5 lidí) jsme samozřejmě neobdrželi žádný lístek a nic podobného, takže při pohledu na hromady prázdných lahví od chlastu a stav "osádky" zříceniny nám bylo jasné, kam asi tak putuje minimálně část vybraného "vstupného". Prohlídku jsme měli hotovou cca za tři minuty, protože k vidění jsou pouze pytle od cementu, míchačky, lešení, plevel a pár polorozpadlých zdí. Nevím, jestli jsem třeba namlsán krásou Landštejna a tudíž mé očekávání bylo přehnané, nevím, jak bude Cimburk vypadat časem, ale jedno vím jistě - v následujících zhruba deseti letech mě tam už nikdo nedostane ani heverem.

Nevadí, nenecháme si přece zkazit výlet. Něco jsme pojedli (Markétina oříšková směs z Halčiny kšiltovky chutnala báječně :o)) a razíme dál. Zmákli jsme celkem slušný výstup po červené na Kazatelnu a mažeme dále do kopce po zelené na vrchol s roztomilým názvem Ocásek. Nahoře nás uvítal skutečně překrásný les obrovských (ale fakt obrovských) buků a mezi nimi i pár výhledů na jih a jihovýchod. Ty stromy tam jsou skutečně úžasný, tohle teda za barákem v Rosicích nemám :o) Dáváme pauzu a pomalu se vydáváme na záverečnou část sobotní trasy - sestup do obce Staré Hutě. Po cestě se ještě ládujem ostružinami, kterých je tu hafo a po celodenním procházení lesy taky konečně vylézáme na nějaké louky a pastviny (nad Stupavou). Romantická krajina s pěknými výhledy, pasoucí se kravky, slunko pomalu klesající k obzoru, prostě romantika jak když vyšije.

Chvilka bloudění, ale už jsme na silnici a štrádujem dolů do Starých Hutí. Nevím, jestli to skutečně nešlo jinudy, ale vést turistickou značku po krajnici E50ky, kde decimetry okolo vás sviští auta a mašiny na hlavním tahu na Uherské Hradiště nám přišlo od Klubu českých turistů trošku drsné. Ale to už úplně hotoví vcházíme do dědiny, zjišťujeme u prvního stavení existenci a polohu hospody a tradááá... Párek, pivo, pivo, pivo, kafe, pivo, pivo, kafe, pivo, pivo a pak ještě nějaký piva a jdem se pomalu natáhnout do lesa :o))) Jen malé upozornění - na návštěvu hospody U kata ve Starých Hutích nesmíte být cimprlich, kterému vadí troška zaschlé tatarky na kávových lžičkách nebo zapečená dvoucentimetrová jepice v hranolkách :o) Ranní probuzení na mýtince v lese u potoka je opět romantika sama a první pohled po otevření očí ve spacáku mluví sám za sebe:

Snídaně, špetka osobní hygieny, sbalit a maže se dál. Ze Starých Hutí stoupáme po žluté pod Buchlovský kámen a pak stále po červené až na kopec Vlčák. Tam prudce doprava a stále po červené až k hlavní "události" dnešního dne - parádní kamenné rozhledně na nejvyšším vrcholu Chřibů zvaném Brdo. A jak byl včera Cimburk zklamáním, tak rozhledna na Brdu nám to vynahrazuje měrou vrchovatou. Famózní a vkusná stavba trojúhelníkové podstavy se zaoblenými rohy a perfektně vyřešenými okny na výhledy. Uvnitř je dokonce i občerstvení, takže doplňujeme tekutiny a vzhůru na vyhlídku. Jak výhledy do kraje, tak interiér rozhledny jsou nádherné a návštěvu skutečně doporučuji.

Ještě chvilka odpočinku pod rozhlednou a šupito presto dolů do obce Roštín - cíli našeho putování. A můžu vám říct, že jsme si fakt medili, že jsme šli na rozhlednu z druhé strany a ne z Roštína. Kdo se na tuto cestu chystáte, tak se připravte na pěkný peklíčko. Od zastávky autobusu se potáhnete přes celý Roštín aspoň půl hodiny a pak vás čekají asi tři kiláky do zatraceně strmýho kopce. A ten teda je! Po sestupu nám vibrovala kolena jak masážní přístroj z teleshoppingu. V Roštíně dáváme oběd a pivko a busem frčíme přes Střílky zpět do Brna.

Celkově shrnuto - spokojenost. Počasí vyšlo, sranda byla, příroda pěkná (ty buky, ty buky) a rozhledna na Brdu jako třešnička na dortu. Kdo má zájem, tak může mrknout na asi čtyřicítku fotek z tohoto výletu.

Tag: cestování, fotosérie

Kamarád Mechy (zmíněný na konci předchozího příspěvku) je právě s kamarády na velmi zajímavém turisticko-paraglidistickém výletě na Ukrajině a pravidelně každý den přes svoje PDAčko háže na svůj web zprávy o aktuálním dění na expedici. Pokud by to někoho zajímalo (a omluví Michalův skutečně svérázný rukopis a gramatiku :o)), tak ať v následujících dnech občas mrkne na jeho reportážní stránku. Docela mu tenhle výjezd závidím...

Mechy-fotograf v  akci

Tag: cestování

Jak zmíněno níže, letošní dovolenou jsme strávili v překrásném a hlavně turisty dosud masově neobjeveném koutě naší republiky - v Rychlebských horách. Vše začalo parádním výstupem na Králický Sněžník (ano vím, to jsou ještě Jeseníky) a pokračovalo týdenním touláním po polských hranicích, v netknutých lesích, po pastvinách a romantických vesničkách. Nevím, jestli je to mojí zálibou v Aloisi Nebelovi a jeho příbězích z tohoto kraje, ale docela mě to vzalo za srdce. Místní to asi tak nevnímají a možná je spíš dost štve nezaměstnanost a chudoba kraje, ale ten duch místa, onen známý genius loci, tam je. Aspoň já ho cítil. Místa kudy šla smutná válečná a poválečná historie spojená s masivním odsunem sudetských Němců jsou těmito událostmi doposud načichlá a poznamenaná.

Ještě dnes vidíte spousty obydlí, kde by se od zítřka mohly začít točit Želary či podobný film. Rozpadlé usedlosti a samoty, na druhé straně spousta domů a chalup krásně a vkusně upravených pro rekreační účely. Všechno poctivé kamenné domy z první poloviny 30. let minulého století nebo pak fantastické dřevěné roubenky. V okolí pastviny plné krav nebo malebná vesnická nádraží. Hluboké lesy plné borůvek, křišťálově čistých potoků a pěkných výhledů. A za celý týden nepotkáte v lese ani nohu!

Pokud tedy nepotkáte osamělého psa jako my na jedné z túr :o) Šel s námi asi 15 kilometrů přes kopce, po hranici až do Travné, kde jsme mu se smutkem v očích odjeli autobusem. Dojeli jsme do Javorníku, zašli na oběd, dali zmrzku, čekáme na další spoj a najednou pic ho! – pejsek za náma doběhl po silnici až sem, očichal, nás, oblízl ruku a lehl k nám, jak kdyby se nechumelilo :o) Takže jsme mu "ujeli" dalším autobusem a teď čekáme, kdy dorazí sem k nám do Rosic u Brna :o)

Jinak kdyby někdo chtěl detailnější informace o konkrétních místech, tak ať klidně napíše, rád se o zážitky podělím. Takhle na rychlovku mohu doporučit rozhlednu na Borůvkové hoře, zaniklou německou osadu Hraničky, dědinky Zálesí nebo Travná, Tavernu v Javorníku (nej– restaurace v celém kraji!), jeskyně Na Pomezí a zatopené lomy v okolí Žulové a Vápenné.

Z celého výletu jsem nadělal samozřejmě spoustu fotek, takže kdo má zájem, tak se může mrknout na stotřicetipoložkovou fotogalerii.

PS: Týdenní pobyt jsme zakončili na parádní akci - sletu motorových paraglidistů v Červeném Potoku na úpatí Jeseníků, kam nás pozval kamarád Mechy. Z této famózní akce připravuji samostatnou fotogalerii, takže ještě pár dní vydržte...

Tag: cestování, fotosérie

Míříme s přítelkyní na potulky zapomenutým krajem Rychlebských hor, takže se s vámi asi na čtrnáct dní loučím. Ani nevíte, jak se do Sudet těším ... Takže se tady opatrujte a těšte se na fotky krásné přírody. Zatial ...

Tag: cestování, ostatní

Přírodní park Třebíčsko nás lákal už dlouho, jednou jsme tam už dokonce něco podnikli, ale totálně to tehdy zkazilo počasí. Tentokrát vše klaplo naprosto perfektně! Slunečno, teplo, modrá obloha, sem tam mráček ... nádhera. A ta krajina! Tenhle typ á la Vysočina mám strašně rád. Polní cesty, zlátnoucí obilí, remízky uprostřed polí, osamělé stromy a balvany, romantické rybníky, pěkné lesy, malé roztroušené vesničky, kde vám natočí pivko, i když je hospoda zavřená (Přeckov - díky pane hospodský!) ... no prostě paráda. Sice jsme to malinko přehnali s kilometráží (v tom teple bylo těch 30 kiláků víc než dost) a příchod do Třebíče připomínal "návrat osleplých Bulharů do vlasti", ale stálo to za to. Opět další místo, které mohu doporučit jako tip na bezvadný výlet, pěší i cyklistický. Kdo má zájem, může kouknout klasicky i na fotogalerii z výletu.

FOTOGALERII Z VÝLETU NAJDETE ZDE

Popis trasy: Z Třebíče po modré přes Ptáčov až na Kobylinec u Trnavy. Tam odbočit po žluté do Trnavy a dále přes Přeckov na rozcestí Kuchyňka. Odtud po zelené doleva a přes Horní Vilémovice a Okřešice zpět do Třebíče.

Repro Mapy.cz

Tag: cestování, fotosérie

Jak už jsem u panoramat tady níže avízoval, strávili jsme s přítelkyní minulou sobotu překrásným výletem na Pavlovské vrchy neboli Pálavu. Ráno to sice s počasím vypadalo všelijak a při čekání na autobus v Hustopečích (parádní kostel!!!) i trošku sprchlo, ale jak jsme se přibližovali k Novomlýnským nádržím, začalo být jasno, že tentokrát to klapne.

Mikulovem jsme se jen mihli a mažeme po červené. Kozí hrádek, Turold, výstup na Tabulovou a Stolovou horu s překrásnými výhledy, sestup do Klentnice, ledová kofola, kousek po silnici, kousek lesem, po zelené spodní trasou pod vysílačem, výstup na Dívčí hrad nad Pavlovem a Novomlýnskými nádržemi, sešup do Dolních Věstonic, přechod hráze oddělující Střední a Dolní nádrž, oběd ve Strachotíně na Rybářské baště, kousek po silnici, kvalitní dešťová přeháňka mezi poli, závěrečné pivko v bizarní nádražce v Popicích a vlakem k domovu. Ve stručnosti řečeno ... :o)

Repro Mapy.cz

Jako obvykle mnohem víc poví fotografie, takže mrkněte na šedesátku záběrů a mně nezbývá než tenhle kousek naší země doporučit vaší návštěvě.

Tag: cestování, fotosérie

Na známém mapovém serveru Mapy.cz neusínají na vavřínech a po nedávném přidání historických map nyní přichází s (aspoň podle mě) obrovskou peckou. Na Mapy.cz nyní totiž najdete i kompletní turistické mapy pro celou republiku!!! Sice nevím, co na to KČT, ale já jsem nadšen :o) Sice to ještě není dokonale odladěné, vykreslování křiklavě barevných vektorů někdy "trhá" pohyb a trošku vadí přeškrtnuté místopisné názvy, ale stejně je to paráda. A do budoucna se chystají další vylepšení a novinky. Kdo chce vědět ještě víc, tak může navštívit blog, kde najde i legendy k turistickým mapám a pár desítek názorů dalších návštěvníků serveru ...

Tag: internet, zajímavost, odkazy

V sobotu nám bylo s Ájou líto nevyužitého odpoledne (před parádní večerní oslavou narozenin - ještě jednou díky, Markéto!) a tak jsme se nechali odvézt jak Jeníček s Mařenkou na kraj Moravského Krumlova a pustili se po říčce Rokytné do Ivančic.

Repro Mapy.cz

Nádherné jarní počasí, romantická vesnička Rokytná s kostelíkem, rozkvetlé louky, bublající Rokytná, kolem majestátní Krumlovsko-rokytenské slepence, pohodička ... Kdo má chuť, čas a zájem, tak se může mrknout na menší fotogalerii z tohoto výletu.

FOTOGALERII Z VÝLETU NAJDETE ZDE

Tag: cestování, fotosérie

Předminulý víkend (12. května) proběhl další z našich výletů a tentokrát jsme zamířili do oblasti nedaleko Poličky zvané Toulovcovy maštale.

Repro Mapy.cz

Parádní den plný rozmarného počasí od pálícího slunce po krupobití, nádherné přírody, krásných lesů a v nich ukrytých skalních útvarů, chutných česneček a orosených piv či zavřených rozhleden ... to vše okořeněno mých brilantním pádem i s foťákem do potoka. Kdo chce vědět o tomto nádherném koutu naší vlasti plném výtečně značených turistických tras a cyklostezek víc, ať surfuje na mastale.cz. Návštěvu tohoto kraje můžu fakt jen doporučit. Fotogalerie z výletu opět napoví víc ...

FOTOGALERII Z VÝLETU NAJDETE ZDE

Tag: cestování, fotosérie

Tak jsme zas o víkendu neodolali a vyrazili na výlet :o) Tentokrát to byla víceméně organizovaná akce, kterou pořádali v Oslavanech. Ta číslovka v titulku sice udává počet kilometrů, ale těch padesát platilo jen pro kola. My "normální" jsme si šlápli pohodovou "dvacítku" v krásném prostředí jarní Chvojnice a Oslavky.

Repro Mapy.cz

Pár zastávek po cestě na pivko taky bylo, douzovaná cigárka na Katovně nás naplnila energií, počasí překrásné, holky si na závěr zablbly s diplomy, zkrátka velmi pohodová akce. Pár fotek (spíše pro naše známé, nicméně mrknout může každý ...) najdete ve fotogalerii.

FOTOGALERIE Z VÝLETU

Tag: cestování, fotosérie

Sobota 14. 4. byla naprosto dokonalým dnem na nějaký ten výlet. Stoprocentně jasná obloha a teploty kolem 24-25 stupňů nás provázely překrásným údolím říčky Brtnice. Tentokrát takřka kompletní sestava "nás kluků a holek co spolu chodíme" vyrazila na necelých dvacet kiláků a byl to skutečně nádherný den. Pokud budete někdy přemýšlet nad výletem v okolí Jihlavy, nechte se případně inspirovat.

Z Přímělkova (trať Brno–Jihlava) se vydáte po zelené romantickým údolím Brtnice. Po cestě narazíte na zříceninu hradu Rokštejna (zřejmě jediný hrad postavený v údolí :o)) a na krásný - nyní zřejmě rekonstruovaný - starý válcový mlýn. V městečku Brtnice vás uvítá mohutný zámek (původně hrad) a kostel, na náměstí najdete rodný dům významného architekta Josefa Hoffmanna a pár restaurací. Taky jsme zaskočili na oběd a doporučuji mrknout na fotky, abyste viděli ty dobroty na vlastní oči. Obzvlášť já a Aleš jsme si dopřáli :o)

Repro Mapy.cz

Z Brtnice to střihněte po žluté přes pole a lesem do Bransouz, kde můžete v příjemné vesnické hospůdce hned u nádraží počkat na vlak na Brno nebo na Jihlavu.

FOTOGALERIE Z VÝLETU

Tag: cestování, fotosérie

Předvelikonoční sobota slibovala celkem pěkné počasí, tak by byl hřích sedět doma. V již téměř klasické sestavě s Ájou a Markétou jsme zamířili tentokrát na Svrateckou hornatinu, konkrétně asi 20 kiláků z Nedvědice do Tišnova. Počasí sice nakonec moc nevyšlo a celý den bylo zataženo, takže jsem se zase táhnul s foťákem zbytečně (kruci, ta Tokina 12-24 je potvora těžká :o)), ale aspoň nepršelo, jak už na našich akcích bývá zvykem :o) Zabloudili jsme tentokrát taky jenom jednou a přestože některé úseky cesty bych neoznačil zrovna za nejkrásnější krajinu, celkový dojem byl určitě moc příjemný.

Repro Mapy.cz

Nejvíc asi zaujala Stezka Járy da Cimrmana v okolí Synalova (s plostikou velkého mistra nás Markéta vyfotila :o)) a pak městečko Lomnice. Nádherný kostel uprostřed, židovská čtvrť se hřbitovem, spousta roztomilých a vkusně zrekonstruovaných chaloupek, pěkné náměstí a v neposlední řadě parádní a ukrutně levný oběd v Penzionu Pod sýpkou učinili z návštěvy Lomnice jeden z nejsvětlejších bodů našeho putování :o)

S plostikou JDC (foto Markéta)

Tag: cestování

V neděli bylo konečně pěkně, takže jsem neodolal a vyrazil na takovou menší procházku na zajímavé místo blízko Ivančic zvané Pekárka (místní tuhle lokalitu označují též jako Čertova p*del kvůli anatomicky pěkně tvarované skále :o) Teplo vytáhlo i první motýly a včelky a shora byl nádherný výhled na krásnou jihomoravskou krajinu. Pár fotek z tohoto mini-výletu jistě řekne víc než spousta slov. Mrkněte na to ...

Pokud by tohle místo někoho zajímalo blíž, tak tady máte pseudomapku, kde je Pekárka označena červeně.

Repro Mapy.cz

Tag: cestování, fotosérie

Ačkoliv nyní se venku žení čerti a shora padá zase to bílé a vlhké svinstvo (první jarní den, pche!), možná si vzpomenete na nádherné a skutečně jarní počasí minulého týdne. Využil jsem tedy laskavosti kolegů v práci, vzal si volno a zamířil na step do Pouzdřan (jižní část této národní přírodní rezervace se nazývá Pouzdřanská step, severní zalesněnější pak Kolby). Loni v květnu už jsme tam byli s přítelkyní a kamarádem, tentokrát jsem jel sám (20 minut vlakem z Brna - pohoda!). V Pouzdřanech vystoupíte z vlaku a hned u nádražní budovy vás modrá turistická značka pošle kolem školy nahoru do kopce na ta správná místa.

Repro Mapy.cz

Procházel jsem se nazdařbůh sem a tam, fotil, sluníčko hřálo, ptáci vyřvávali, srnky se honily se zajíci, na obzoru se v oparu leskla hladina Novomlýnské nádrže a nad ní se tyčila silueta Pálavy. Tak jsem si sedl do suché trávy na vyhřátou stráň a užíval si tu pohodu (umocněnou vzpomínkou na všechny ty nebožáky, kteří byli zrovna v práci :o))). Zajímavě taky působily osamocené suché stromy trčící ze stepní trávy, na stromech zářily první květy a pupeny a v dálce svítila bělostná věž Pouzdřanského kostela. Nakonec jsem slezl ze stepi dolů a šel se projít i do vesnice, takže opravdu pěkný kostel (a jedno hezké podloubí) mám vyfocen i v detailu. Více než spousta slov asi řeknou právě fotografie, a tak jsem připravil celou galerii z tohoto výletu. Jinak jsem měl s sebou i pinholku, tudíž jak dorazím film, tak budou ještě nějaké "stepní pinďoury".

FOTOGALERIE Z VÝLETU NA POUZDŘANSKOU STEP

Tag: cestování, foto, fotosérie

Stojedenáctipoložkovou "foto-reportáž" ze silvestrovské chaty najdete TADY. Je to sice převážně pro zúčastněné či naše známé, ale vítáni jste samozřejmě všichni. Jen nečekejte žádné velké "umění" :o) A všem opět doporučuji procházet snímky postupně od začátku tak, jak jdou po sobě, protože jak fotky, tak jejich popisky na sebe navazují. Tož "Na zdraví!" :o)

Tag: cestování, fotosérie